Burdellovo muzeum
Ženské šaty komplikují život

Žádný typ mužského oblečení, nepočítáme-li svěrací kazajku, se nezapínal na zádech. U ženských šatů je tomu právě naopak a ženy kvůli takovým zádovým prvkům závisely na pomoci někoho dalšího. V pařížském Burdellově muzeu bude do 17. listopadu k vidění výstava s názvem Záda v módě, která pojedná zevrubně a historicky o oděvních zádových partiích, jež unikají kontrole nositele. Napsala o tom agentura AFP.

K vidění bude stovka siluet oblékaných od 18. století po současnost. Představí se prvky od zádového zapínání po odhalená záda, od vleček po batohy a to vše doplní sochy akcentující zadní partii.

"Lidské tělo není anatomicky uzpůsobeno tak, aby si člověk dosáhl rukama na záda. Umístit tam zapínání je nepřirozené," řekl organizátor výstavy Alexandre Samson.

Někteří z tvůrců takových oděvů tak zdůrazňují závislost nositelky. Například John Galliano, který je autorem pouzdrových šatů zapínaných na 51 knoflíků.

V 15. století se používalo zádové šněrování na dámském oděvu bez ohledu na sociální postavení nositelky. Venkovankám, které neměly k dispozici komorné, musel pomoci při oblékání bratr, manžel nebo otec. V 18. století se začaly používat háčky, v 19. století se sice korzety zavíraly vpředu, ovšem šněrovaly vzadu.

Muži zůstali podobných potíží se zádovým zapínáním ušetřeni s výjimkou svěracích kazajek používaných v nemocnicích nebo ve věznicích. A až na jedinou výjimku: "V Paříži, v Ménilmontantu, se v letech 1830 až 1840 objevily pánské vesty rovnosti zapínané na zádech. Měly být symbolem univerzálního bratrství, jelikož vyžadovaly 'bratrskou pomoc' při oblékání. Pro ženy byla taková nutnost spolupráce denním chlebem," sdělil Samson.

Dekolty se objevily ve 20. století, kdy návrhář Paul Poiret ženy osvobodil od korzetů. Zpočátku ale výstřihy nosily jenom prostitutky. Pak však zasáhla Američanka z vyšší společnosti Rita de Acosta Lydigová. O přestávce se v Metropolitní opeře objevila v jednoduchých černých šatech s odhalenými zády. Hrála se premiéra opery Děvče ze Západu a její autor Giacomo Puccini kvůli těmto zádům strávil zbytek večera v hloubi Ritiny lóže.

Mireille Darcová se ve filmu Velký blondýn s černou botou z roku 1972 objevuje jenom osm minut. U Guye Laroche si objednala něco na sebe, "na co se nezapomene". "Ona má dost malá prsa, takže se rozhodlo udělat dekolt na zádech. Ve skutečnosti hodně hluboko, až tam, kde už to není slušné. Naštěstí tam byl řetízek, který držel vše na místě. Říká se, že o tom předem nikdo nic neřekl a (herec) Pierre Richard z toho byl naprosto vyveden z míry," vypráví Samson.

Batohy, spojované s vojáky a školáky, se mezi návrháři prosazovaly těžce. První pokus firmy Hermès z roku 1968 se neujal. Až Prada na konci 70. let zabodovala s batůžkem z nylonu.

"Záda jsou jedinou částí našeho těla, na niž si nevidíme a již ostatní vidí lépe než my. Hrát si se zády znamená hrát si s bezmocností, křehkostí. A člověk není rád, když je bezmocný," říká Samson.

V 18. století se objevila vlečka. Bohatí si prodloužením zadní partie šatů chránili záda. Ruská Kateřina II. měla při korunovaci 14metrovou vlečku, kterou neslo 12 sluhů. Absolutní rekord.

Pohled na záda většinou chybí na fotografiích z módních přehlídek publikovaných různými platformami. V jedné z chodeb muzea budou k vidění fotografie z pařížských týdnů módy, mezi nimiž nebudou žádné záběry na profil ani na záda.

Není divu, že nápis I really don't care, do you? (Je mi to úplně jedno, a vám?) na zádech bundy Melanie Trumpové vyvolal takový povyk. Americká první dáma v ní loni vyrazila na americko-mexickou hranici do tábora, v němž byly drženy děti bez dokumentů.