Velký pátek (25. března) je letos v Česku poprvé od roku 1951 zařazen mezi dny pracovního klidu. Připomíná biblické ukřižování Ježíše Krista. Pro křesťany je nejtišším dnem v roce, měl by být dnem pozastavení a rozjímání podobně, jako to člověk koná v den úmrtí svých nejdražších. Měl by být vytrhnutím z běžného chodu života, práce i obyčejů. I lidové přívlastky Bolestný či Tichý pátek vyjadřují smutek, pokání a půst věřících pro památku Ježíše Krista.
Velký pátek je součástí Svatého týdne a velikonočního tridua (třídení), to je umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista. Předchází mu Zelený čtvrtek, kdy se připomíná poslední večeře, a následuje Bílá sobota, kdy v podvečer začíná slavnost Kristova vzkříšení a nočními obřady přechází v neděli, kdy se slaví zmrtvýchvstání.
Je to výhradní den v roce, kdy středem církevní liturgie a jejím vrcholným momentem není eucharistie (přijímání), ale kříž. Podává se však svaté přijímání (z hostií, jež byly proměněny na Zelený čtvrtek). Těžištěm bohoslužby slova jsou pašije podle evangelisty Jana, které poukazují na Ježíše - beránka a ztotožňují jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí.
S velkým pátkem se pojí řada lidových zvyků. Mnozí se omývají vodou nebo rosou, aby byli chráněni před nemocemi. Nemělo by se hýbat zemí, tudíž ani pracovat na poli nebo v sadu. Nesmí se prát ani prádlo. Pradleny říkaly, že by tak prádlo namáčely do Kristovy krve. Někteří věřili, že země vydává své poklady nebo že vycházejí na souš vodníci a z hory i Blaničtí rytíři. S Velkým pátkem je spojena i řada pranostik.
Jako den pracovního klidu nebo státní svátek se Velký pátek slaví asi ve čtyřiceti zemích světa, například v Británii, Německu, Rakousku, Slovensku, Skandinávii, ale i v Austrálii, Brazílii, Kanadě a dokonce na Kubě. V Československu byl Velký pátek slaven jako státní svátek do 50. let 20. století.
