Noemi Zárubová-Pfeffermannová
"Jsem profesionální voyeur." Politikům radí, jak gestikulovat

Umělcům, byznysmenům i politikům radí, jaká gesta používat a jak pracovat s hlasem. Umí číst mimiku a řeč těla tak, že odhadne faleš slov. Neverbální komunikaci se učila od malička: přirozeně od umělecké pražské rodiny i učitelské moravské. Teď má sourozence po celém světě a víkendy tráví s dvěma stovkami příbuzných.

Kdo vám vymyslel křestní jméno?

Táta. Když jsem se ptala, proč zrovna Noemi, řekl, že uvažoval o Elektře. No, tak to jsem na tom ještě dobře. Jmen mám víc: Noemi Marie Olga Cecílie. Marii po babičce z Moravy, Olgu mi dal dědeček, hudební skladatel Pavel Bořkovec a můj kmotr, po své ženě Olze. A Cecílii mi přidal pan farář proto, že je patronkou muzikantů. Cecílie, to bylo moje velké štěstí. Přestože neumím pořádně noty v basovém klíči, učím stejně jako dědeček na hudební fakultě.

Prý jste už nechtěla být proděkankou, abyste měla čas na vnoučata. A teď jste prorektorka.

Syn mi řekl: "Mámo, vem to, už jsi tak stará, že už ti nikdo nic nenabídne." Tak jsem ho poslechla. Po revoluci jsem měla pocit, že když je mi 39, je škoda, že totalita padla tak pozdě, přišla jsem si hrozně stará na to, abych ještě něco dokázala. Akademii jsem brala jako výzvu a veliké štěstí.

Předešlá zaměstnání výzvy neposkytovala?

Jako absolventka loutkárny jsem hrála v představeních pro děti, externě jsem spolupracovala s dětským vysíláním televize, složila jsem animátorské zkoušky, napsala řadu textů pro vydavatelství Albatros a Panorama. Pak jsem učila na lidové škole umění, od malinkých v přípravce až po velké, zabývala jsem se logopedií - program Logopedie hrou byl velmi úspěšný. Nestěžovala jsem si, ale byla jsem ctižádostivá, chtěla jsem víc. Po listopadu '89 jsem mohla roztáhnout křídla. Spoluzaložila jsem konzervatoř Duncan Centre, která měla vychovávat mladé lidi prostřednictvím uměleckých disciplín, jenomže moje kolegyně Eva Blažíčková chtěla tanečníky, já i herce, takže jsem odešla na HAMU, katedru pantomimy. Nebylo to vždycky jednoduché ani tam, ale co je v životě jednoduché, že?

Dědeček byl hudební skladatel, maminka tanečnice, táta kunsthistorik. Bylo tedy logické, že umění je pro vás to pravé?

Mně se rodina prolíná přímo s neverbální komunikací. Když máma tancovala, změnila se z normální mluvící mámy do někoho úplně jiného: obličej zmrtvěl a všechno šlo do těla. Její máma byla malířka a pohled malíře na všechno, co si prohlíží a pořád o tom přemýšlí, je jiný než pohled normálního smrtelníka. Táta kunsthistorik nám od malička ukazoval řecké vázy a vysvětloval, co který pohyb a gesto znamená. Pocházel z moravské učitelské rodiny na venkově, kde bylo hodně zvířat. Kdo vyrůstal mezi zvířaty, rozumí spoustě věcí, aniž by se mu musely vysvětlovat. Pro neverbální komunikaci jsem měla ideální průpravu. Při studiu loutkárny mi nedělalo problém převádět slova do pohybu. Stejné to bylo s animováním. Všechno bylo o pozorování a přemýšlení, co co znamená. Nejsem psycholog, jsem profesionální voyeur, který umí vnímat a komentovat gesta a mimiku.

Není to na úkor toho, co člověk říká?

Ne, vnímám řeč těla stejně intenzivně jako mluvené slovo. To je moje výhoda, ne handicap. Problém je, když někomu něco vysvětluju a chci, aby ten člověk byl úspěšný, tak musím dát pozor, do jakého prostředí půjde. Pokud bude mluvit za tribunou, učím ho gesta větší, ale nesmím zapomenout připomenout mu, že kdyby tam byla kamera, která všechno zvětší, gesta musí umírnit, protože překážejí, naopak roli hraje mimika...

Učíte rodinu?

Syn Pepík, kunsthistorik, mívá úvodní slova na vernisážích, párkrát jsem to s ním projela, něco mu poradila, ale už se na nic neptá, umí sám. Dceři Olince jsem pomáhala, když ve škole recitovala, vyhrávala soutěže typu Pražské vajíčko. Dávno už moji pomoc nepotřebuje, má tři děti a přednáší úplně jiný repertoár. A manžel by si radit nedal. Hlavně by měl pocit, že přemýšlet o těchto věcech je něco zbytečného.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.