"Nemusíte mě napodobovat." Parkour a fenomén Tary rozhýbali děti

České děti od školáků po teenagery zasáhla nová móda jménem "parkour", tedy jakýsi pohyb přes překážky s akrobatickými prvky. Mnozí rodiče s překvapením sledují, jak jejich ratolesti místo hraní počítačových her najednou posilují, cvičí, učí se přemety a stojky. A snaží se napodobit akrobatické umění svého "parkourového" idolu jménem Tary. Pětadvacetiletý Taras "Tary" Povoroznyk má na svém "YouTube" kanálu už 450 tisíc sledovatelů.

Čím to je, že právě parkour nakonec zvedl děti od počítačů? Přes školami to dnes někdy vypadá jako na nácviku socialistické spartakiády...

Těch důvodů bude asi víc. Fakt je ten, že parkour je na rozdíl od jiných sportů opravdu zábavou pro každého. Nic vás nesvazuje, je v tom určitá svoboda, rebelství, nemusíte chodit někam pravidelně na tréninky do tělocvičny, když se vám právě nechce. Cvičíte si pro sebe, překonáváte překážky. Sám nebo s kamarády. Nikdo vás k ničemu nenutí.

Přiznám se, že jako rodič mám z parkouru trochu smíšené pocity. Na jednu stranu parkour opravdu rozpohyboval tisíce dětí, na druhé straně musí asi každý rodič trnout hrůzou z toho, že si jeho dítě při pokusu o přemet ze zábradlí zlomí vaz....

Pochopitelně, že parkour představuje určité riziko. Ale jako při každém jiném druhu pohybu záleží na tom, jakou míru rizika zvolíte. Existují děti, ale i dospělí, kteří mají značně snížený pud sebezáchovy, přeceňují své schopnosti a neúměrně riskují. Při parkouru i třeba při jízdě na kole. A u takových jedinců pochopitelně existuje mnohem větší míra pravděpodobnosti vážných zranění. Pokud nebude dítě při parkouru přeceňovat své schopnosti, nebezpečí, že se zraní, není o nic vyšší než při mnoha jiných sportech.

Na některých vašich videích probíháte cizím bytem, skáčete ze střechy na střechu, děláte salta na mostním zábradlí nebo dokonce naskočíte na jedoucí tramvaj. To vám nepřijde jako návod k neúměrnému riskování?

Všechno není tak, jak to vypadá. Třeba ten parkour cizím bytem byl dopředu domluvený. Ano, někdy chceme přitáhnout lidi k parkouru způsobem, který opravdu může někomu připadat šokující. Ale to přece neznamená, že zároveň někoho vyzýváme, aby nás napodobil. To by měli rodiče dětem vysvětlit. Je to jenom show, jakých na YouTube vidíte tisíce. Stejně jako u filmů, kde se lidé zabíjejí nebo mezi sebou bojují. A nikdo si nestěžuje, že by to mohl být nějaký návod. Je to jenom film.

Jenže to, co předvádíte vy na některých videích, není žádná filmová fikce. Leckterý s vašich fanoušků může dojít k názoru, že skákat na tramvaj je vlastně úplně normální, stejně jako běhání po mostní konstrukci...

Opět musím namítnout, že my nikoho nevyzýváme, aby nás napodoboval. Prostě se jen předvádíme na internetu jako tisíce ostatních. Ovšem s tím, že míra rizika odpovídá našim schopnostem. Jestliže nějaký rodič dovolí, aby jeho dítě neustále sledovalo YouTube a vytvořilo si z něj vlastní svět odtržený od reality, není to naše chyba. Já vždycky i na instruktážních videích a při workshopech zdůrazňuji, že schopnosti a dovednosti se v parkouru musejí získávat postupně, cvičením krůček po krůčku. Žádným riskováním.

Vynadal vám někdy nějaký rodič za to, že se jeho dítě zranilo při pokusu napodobit vaše kousky z internetu?

Možná mi nebudete věřit, ale co se pamatuji, žádný takový dopis nebo e-mail jsem zatím nedostal. Spíše mi rodiče děkují, že se jejich děti začaly konečně hýbat, že vstaly od počítače a cvičí. I školy mě zvou na přednášky. Bohužel na ně nemám tolik času, kolik bych chtěl.

Co pro vás osobně znamená parkour?

Je to sport spojený se svobodou. Když se naučíte parkour, díváte se i na město trochu jinýma očima než ostatní lidé. Překonáváte překážky. Po určité době tréninku máte radost z toho, že dokážete při skocích a přesunech po městě využívat vlastní sílu a obratnost.

Jak často trénujete?

Dnes chodím do tělocvičny tak třikrát týdně na dvě hodiny. Jsem hodně pracovně vytížený. Byly ale doby, kdy jsem trénoval každý den třeba pět hodin. To je opět kouzlo parkouru. Sami si můžete zvolit, kolik času chcete tomuto sportu věnovat a co v něm chcete dosáhnout. Někomu stačí, když dokáže přeskočit zábradlí, jiný nedá pokoj, dokud se nenaučí salto vzad a další složitější cviky. V parkouru na vás nikdo nebude řvát, že jste ostatním zkazil hru nebo že jste příliš pomalý a neobratný. Je to vaše volba, co předvedete nebo nepředvedete, co chcete dokázat.

Zakladatel parkouru Francouz David Bell si stěžuje na to, že se parkour už příliš zkomercionalizoval a ztratil své původní poslání. Vy si parkourem vyděláváte, vlastníte tři firmy. Komercionalizace původně rebelského sportu vám tedy, předpokládám, nevadí...

A proč by měla? Je jasné, že když mají lidé o něco zájem, tak tam vznikne prostor i pro vydělávání peněz. Na tom přece není nic špatného. Móda parkouru je ale podle mého názoru jednoznačně pozitivní v tom, že děti vrací k fyzické aktivitě. Určitá komercionalizace parkouru na tom nic nemění. Já jsem nesmírně rád, že mě parkour živí a že se tedy mohu živit něčím, co mě zároveň baví.

fscho