Jiné posezení
V Japonsku letí soví kavárny, latté v nich ale neservírují

Tokijská čtvrť Akihabara je rájem "otaku" - tedy Mekkou stylizovaných bláznů, kteří mají rádi manga, elektroniku, videohry a modely robotů. Ve skromné postranní uličce, daleko od blýskavých neonů hlavní třídy, se nachází zcela jiné, klidné prostředí, které vneslo trochu změny do večerního života rušné čtvrti - soví kavárna Akiba Fukuró.

Vymyslel ji soví nadšenec Jasu Šusaku. V jeho podniku přebývá asi 25 sov různých velikostí a druhů. Klidně pozorují návštěvníky, kteří vejdou do tiché místnosti. Není to velký prostor, asi 37 metrů čtverečních, ale sovy, sedící na bidýlkách podél pokoje, jsou dobře vychované a nádherné.

Akiba Fukuró je poslední z řady zvířecích kaváren, které vyrůstají všude v Tokiu i mimo něj. Nejprve vznikly kočičí kavárny (ty už jsou nyní passé), pak králičí (roztomilé, ale poněkud nudné), plazí kavárny a teď soví.

Marta Kaczanová je polská zákaznice. Pracuje ve finančnictví a do Tokia přiletěla na krátkou návštěvu z Londýna, kde žije. Soví kavárna sice nebyla hlavním důvodem jejího výletu, ale předsevzala si, že navštíví co nejvíce zvířecích podniků. Předtím se zastavila v hadím.

Šusaku říká, že kavárna lidi nepřitahuje jenom proto, že jde o novinku. Někteří klienti se prý vrátili "60krát až 70krát". Může to být i zdejšími vstřícnými pravidly. Na rozdíl od jiných sovích kaváren se návštěvníci Akiba Fukuró dostanou se sovami mnohem více do kontaktu. Za poplatek 1500 jenů (asi 300 korun) si hosté mohou vybrat sovu, sednout si s ní k jednomu ze stolků a hladit její neuvěřitelně hebké peří.

Posezení se sovou trvá asi hodinu a na jeho konci Šusaku nebo jeho asistent zákazníka a jeho zvířecího společníka vyfotografují.

Nazývat podnik "kavárnou" je ovšem zavádějící. K mání je tu sice voda, ale latté tu nedostanete. Také krmení sov probíhá bez účasti klientů - naštěstí, neboť jejich jídelníček tvoří podle majitele mražené růžové myši.

Soví království je velmi různorodé. Je tu například kulíšek Shrimp, poněkud nervózní nováček. Teprve se učí, jak to chodí, a tak je tento drobek ušetřen hlazení i společného focení. Uhlově černé oči Charlese Xaviera pronikají až do hloubi duše a kousek od něj sedí Sněhulák, Kabuki a Pan Satoši, Sladká brambora a Gorila.

Pojmenování sov je prý velice osobní věc. "Jde o pocity. Člověk sovy vlastně nezná, když je vidí jen na obrázku nebo o nich čte. Ale tváří v tvář vás napadne: ty by ses měla jmenovat Okura, například," říká Šusaku.

Sovy mu dodává jeho přítel chovatel a jsou mezi nimi různé druhy, místní i dovezené z Evropy. Jsou prý na lidi zvyklé, neboť člověka vídaly už od narození. Šusaku si ptáky bere v noci domů. Jak se ale vyspí člověk, který má ve svém bytě noční živočichy, zůstává otázkou.