Arleta Krausová: Posílat polibky bylo trochu komické

Změnit disciplínu a hned v ní uspět na mezinárodní úrovni, to se poštěstí jen málokterému vrcholovému sportovci. Bývalá mistryně světa v boxu to dokázala za pouhých pár měsíců. Bodyfitness pro ni byl cizí svět, který musela poznávat od začátku, přesto se letos na mistrovství Evropy - v konkurenci ostřílených svalnatých superžen - umístila hned na čtvrtém místě.

V ringu jste dosáhla nejvyšších met, proč jste ho opustila?

Měla jsem zranění, které mě při tréninku limitovalo, nakonec jsem s boxem musela na rok a půl skončit. To je dlouhá doba a ty návraty - jako u každého sportu - jsou hrozné. Půl roku jsem pak znovu trénovala, ale pořád jsem se nemohla dostat ani do takové formy, s kterou jsem končila. Přitom soupeřky šly mezitím dál, zlepšovaly se. Já jsem navíc nebyla nikdy žádnej velkej talent, spíš jsem sázela na píli a pevnou vůli. Nějakou dobu jsem ještě trénovala, pak jsem se zranila znovu. Byla jsem unavená a asi i trochu líná, tak jsem si řekla, že budu dělat něco jiného.

Proč zrovna bodyfitness? Měla jste v hledáčku ještě nějaký jiný sport?

Líbí se mi i crossfit, to je neskutečně náročné posilování s obrovskými váhovými zátěžemi. Není to nic zdravého, je tam riziko natrhnutí šlach a podobně. Ale bodyfitness se mi hodil i jako trenérce - abych na soutěž mohla na základě vlastní zkušenosti připravit třeba i někoho jiného.

A to jste si řekla, že s tím začnete jen tak, ze dne na den?

Jela jsem výtahem a sousedka mi řekla, že se na soutěž připravuje. Byla jsem překvapená, protože je to stejně stará ženská a žádná vrcholová sportovkyně. Tak mi došlo, že bych to měla zvládnout taky.

Jak se vám líbila ženská kulturistika třeba před deseti lety?

Líbilo se mi to vždycky. Třeba ta chvíle, kdy vítězka s velkou medailí na krku pózuje se zdviženýma rukama. (smích) Ale i to, jak ty holky vypadají před samotnou soutěží. Bodyfitness, kterému se věnuji, je kategorie kulturistiky, ve které nemají svaly být nějak extrémní. Před deseti lety jsem ale byla pohlcená boxem.

Takže tehdy žádná posilovna?

Ale jo, chodila jsem do ní, dokonce i přesto, že u boxu by se tolik posilovat nemělo, a když, tak spíš dynamicky, ne silově. Musí se udržet určitá váha a velké svalstvo tomu neprospívá. Teď jsem ale zjistila, že být jenom v posilovně je oproti rozmanitému boxerskému tréninku dost nezáživné. Na konci přípravy na mistrovství v bodyfitness jsem už z toho trochu šílela a přiznávám, že mě to tolik nebavilo jako na začátku.

Ale vždyť právě v té fázi jste se měla radovat z toho, jaké pokroky jste udělala!

Jenže mně najednou přišlo, že zase tak dobře nevypadám. Pochybovala jsem o sobě. Říkali mi, že se nemám moc koukat na soupeřky, porovnávat se, ale nedalo mi to. Je to soutěž, ve které se možná hodnotí spravedlivě, ale ne objektivně. Stojí to na tom, jak se líbíte jednotlivým porotcům.

To je asi dost rozdíl oproti boxu, kde se zrovna nehledí na to, jak to ženě sluší...

Je to velká změna. Na zápas se jede něco vybojovat, tady mě líčili, natírali barvou, byla jsem z toho nervózní. Než jsem šla na pódium, chtěla jsem si ještě zacvičit, jenže mě líčili snad tři hodiny, pak tři hodiny česali, byla to hotová volba miss. Tak trochu i komedie, sama jsem se tomu smála. Musela jsem se pořád usmívat, posílat publiku polibky a hodně mě překvapilo, když mi potom kamarád říkal: "Netušil jsem, že bych to kdy mohl říct, ale působila jsi tam nejvíc žensky." Mně se na tom ale líbí nejvíc ta samotná příprava, to, že mám nějaký cíl.

Jaký jste z toho tedy měla nakonec pocit?

Stála jsem mezi těma holkama, od kterých jsem na YouTube odkoukávala, jak pózovat, a tak nějak si nemohla přestat myslet, že je to snad nějaká divná náhoda. (smích)

Jak často jste trénovala?

Šest dní v týdnu, snažila jsem se to dělat tak, jak ke sportu přistupuji vždycky: musím mít čisté svědomí, že jsem udělala maximum. Složitá byla ale i strava. Denní přísun živin nesmí být ani moc vysoký, ani moc nízký kvůli úbytku svalů. Je to věda. Poslední týden před soutěží se musí tuky a svaly tak vybalancovat, že stačí jen trochu ujet a je to v háji.

Aby byly svaly pěkně vyrýsované, musí se tělo i odvodnit. Jak to funguje?

Jí se jen maso bez zeleniny, hodně se solí, pak se zase nesolí vůbec. Pak se drasticky sníží příjem tekutin. Myslela jsem, že to nezvládnu, ale nakonec to tak strašné nebylo. Musím říct, že tehdy jsem se sama sobě líbila, a to k sobě bývám jinak hodně kritická.

Udržela jste si tu postavu?

Ne, nabrala jsem. Já nemám problém nabrat svalovou hmotu, ale peru se s hubnutím.

Říká se, že na hubnutí je nejlepší kardio cvičení. Je to tak?

Kardio cvičení je podle mého názoru přeceňované. Účinnější jsou třeba sprinty v kombinaci se zvedáním těžkých vah.

Trénujete lidi, kteří jsou na tom co do kondice různě. Jak jsou na tom ti z kanceláří, kteří přicházejí do tělocvičny poprvé?

Mají všechny svaly atrofované, ale dá se to poměrně rychle spravit. Někteří lidé přijdou za pět minut dvanáct - sedavý způsob života a nezdravá strava by si už třeba za rok začaly vybírat svou daň v podobě nemocí. A co se týče stravy, tak jsou na tom Češi opravdu hodně zle. To má vliv na celkovou imunitu, nefungují správně hormony a to, kdy je postihnou civilizační choroby, je opravdu jen otázka času. Od jídla se odvíjí všechno. Vím, že kvalitně jíst je finančně náročnější, složitější, ale k čemu někdo vydělává miliony pro rodinu, když onemocní?

Vím, že by se měly procvičovat všechny svalové skupiny, ale co když se cvičením začínám? Pokud přijdu do tělocvičny naprosto mimo formu, měla bych nějaké svaly posílit přednostně?

Už zpočátku by se mělo zapojit celé tělo, aby začaly pracovat i svaly, které běžně nepoužíváme. Dobré je soustředit se na záda a taky střed těla. Sport by měl hlavně bavit. A je jedno, co to je. Když se člověk pravidelně hýbe, začne se obvykle postupem času i jinak stravovat.

Jak často je tedy ideální sportovat, abychom se cítili lépe?

Když něco uděláte obden, včetně nějaké rodinné aktivity o víkendu, tak je to skvělé. Zdravé je dělat kondičně to, co dělá radost. Vrcholový sport to rozhodně není. (smích)

Vy se stravujete podle zásad paleo diety, která se blíží tomu, jak se asi stravoval pračlověk. Proč vás to oslovilo?

Prostě mám vyzkoušené, že mi to dělá dobře. Názory na paleo jsou různé - někdo říká, že je to pro člověka nejpřirozenější strava, jiní zase tvrdí, že se náš metabolismus natolik změnil, že to pro něj naopak přirozené není vůbec. Nedržím to striktně - neměla bych jíst třeba mléčné výrobky nebo rýži, občas si z toho stejně něco dám. Nemělo by se jíst jen tak, jak je to napsané v nějaké tabulce. Pro tělo nemusí být zdrojem energie jen sacharidy. Můžeme jet klidně na tuky, respektive ketony, ale organismu chvíli trvá, než si na to zvykne. Jsem přesvědčena, že bílý cukr je jed. Nejím výrobky z mouky, včetně těstovin, geneticky modifikované potraviny nebo věci z konzerv, které vydrží v regálu dva roky.

Často se setkávám s tím, že se člověk snaží nepřejídat, jenže zapomene na svačinu a pak ho vlčí hlad donutí vyplenit lednici. Co ale máme jíst, když máme pochůzky po městě a nabízí se zhltnout kus pizzy?

Lepší než to nebo jít na benzinku pro bagetu je sníst třeba hrst mandlí. Ale ideální je si jídlo plánovat a myslet i na takové situace.

Narazila jste ve zdravém stravování v poslední době na něco nového, co vás zaujalo?

Nadchla mě krabičková dieta od Performance Food. Jsem na jídlo hodně háklivá, v podstatě co si neuvařím, to nejím. Teď jsem svoje stravování poprvé svěřila někomu jinému a jsem s tím spokojená. Nejenže to jídlo dobře vypadá i chutná, ale nemusím chodit do řeznictví, čekat týden, než jim přijde zvěřina, nebo vyrážet za čerstvou rybou do supermarketu. Majitelka firmy bere maso nebo vajíčka od farmářů z volných chovů, což je chuťově, ale i co do živin obrovský rozdíl oproti tomu, na co jsme zvyklí.

Co děláte, když máte jít na trénink, ale pekelně se vám nechce?

Když se na něco připravuji a mám vidinu toho cíle, tak prostě jdu. I když se mi stokrát nechce a stokrát se mi taky nechtělo. Sám sebe má člověk sklon šidit nejvíc.

Kolik vám dlouhodobě vydrží klientů? A kdo nejčastěji "odpadává"?

Po dvou měsících to většina vzdá. Hlavně ženy hledají často výmluvy, proč nemohou přijít. Muži jsou v tom jiní, dokážou se víc zakousnout a taky sedřít. Nemám tady jedinou ženu, která by chodila léta.

Proč myslíte, že je dobré mít trenéra?

Cvičení na posilovacích strojích se dá odkoukat, druhá věc je, jestli natolik dobře, že to bude mít správný efekt. Trenér by to měl zaručit. Když jsem se chtěla naučit jezdit na motorce, začala jsem na to navštěvovat kurz. Sama vím dobře, že pod dobrým vedením jsou taky vidět výsledky mnohem rychleji.

Jste teď tváří nového běžeckého závodu, který by měl od září startovat v různých českých městech. V čem je výjimečný?

Urban Challenge je zajímavý tím, že jde o první městský běh v bývalých továrních halách Pragovky, které jsou jinak pro veřejnost zavřené. Je to unikátní závod i tím, že jsou na pět kilometrů dlouhé dráze rozestavené různé překážky, jde například o to vyskočit a přeběhnout auto. Vypadá to náročně, ale když jsme to zkoušeli s kolegy a kamarády, viděli jsme i starší pány, kteří to zvládli. Jde o to se pobavit a odnést si taky pocit zadostiučinění, že člověk dokáže zvládnout i netradičnější závod.

Chtěla byste v bodyfitness zkusit i nominaci na letošní mistrovství světa?

Ta je na podzim, ale zkusím to až příští rok, pokud se umístím na mistrovství republiky a Evropy.