Nechal hokeje
Chytal i za reprezentaci. Teď se bývalý hráč Slavie věnuje umění

Hokejové prostředí přibližuje ve svém díle návštěvníkům galerie Lukáš Musil, tvořící pod jménem Musa. V galerii Pro Arte provozované stejnojmenným investičním fondem na Malé Straně dnes zahájil svou výstavu Musa vs. Jágr. Musa, který byl juniorským reprezentantem ČR a později slavným tatérem, si jméno hokejové hvězdy vypůjčil jako symbol toho, jak hokej přesahuje ve vnímání jeho příznivců běžnou sportovní disciplínu.

Lukáš Musil se narodil v roce 1984. Do 22 let hrál vrcholově hokej, působil ve Slavii, v Mladé Boleslavi a na Kladně. Byl brankářem, mohl následovat své slavné předchůdce, na ledě se potkal právě i s Jágrem, ale rozhodl se, že nechce "celý život chytat gumu". Pod přezdívkou Musa se začal živit malováním. Nejdřív na lidskou kůži, v poslední době se věnuje volné tvorbě jako malíř či autor instalací.

Expozice je mozaikou poskládanou z různých částí - instalací, kreseb, zvuků, videí i fotografií. "Ale já to vnímám jako jeden kompaktní výtvarný celek, který je pouze složený z menších článků," popisuje výběr prací pro svou první pražskou výstavu Musa.

Výstava začíná venkovními instalacemi objektů vytvořených z mantinelů z hokejových stadionů. Průhledná plexiskla jsou dotvořena nápisy a kresbami odkazujícími k lidové tvorbě návštěvníků zápasů, některé jsou deformované po úderech puku. Jsou červeně osvětlené, nejpůsobivější je zážitek ve tmě, proto organizátoři nabádají k návštěvě galerie v pozdějších odpoledních hodinách. 

Stejně jako mantinely věnovali Musovi i své hokejky jeho někdejší spoluhráči, kteří dodnes nechápou jeho ústup ze scény v době největšího úspěchu a slibné kariéry. Z nich je vytvořená instalace v další z galerijních místností, na jejíchž zdech figurují jména legend české hokejové historie, zároveň ale také slavná jména z dějin výtvarného umění. Některé hokejky jsou také jakoby podepsané legendami českého současného umění.

Instalací zní jakýsi vnitřní hlas milovníka hokeje, který pronáší známé a oblíbené, často vulgární hlášky zaznívající z tribun; zní ale nikoli zjitřeným hlasem rozčileného fandy, ale klidným, tichým tónem připomínajícím meditaci, a to víc naznačuje absurditu, kterou v těchto projevech může vnímat nezaujatý pozorovatel

"Není to žádné zatracování vrcholového sportu, spíše je to nahlédnutí zvenčí na fenomén hokeje, jeho vnímání fanoušky, toho, co si do něj projektují, jak třeba často vedou své děti k něčemu, co je snem jich samotných. Snažil jsem se postihnout spíš společenský rozměr toho jevu než samotný hokej," řekl autor