Česká republika žije finálem Davisova poháru. Po parádním výkonu tenistek ve Fed Cupu budou bojovat o šanci osahat si podobnou slavnou trofej i naši muži. A to vše jen díky Dwightu Davisovi.
Všechno to začalo - jak skoro každá věc, z níž se časem stane legenda - úplně obyčejně. Dwight Davis si chtěl na přelomu 19. a 20. století jen víc zahrát tenis se soupeři z ciziny. A tak zorganizoval utkání mužského teamu USA proti Velké Británii. A protože to všechny docela bavilo (dokonce i poražené Brity), nezůstalo jen u jednoho utkání. Pomalu a nenápadně se soutěž vymyšlená takřka na koleni stala jedním z nejprestižnějších podniků tenisového světa. Narodil se slavný Davis Cup.
Plachý zabiják
Dwight Davis byl v mládí bezstarostný kluk, který si rozhodně nemohl na nic stěžovat. Narodil se v červnu roku 1879 do poměrně movité kupecké rodiny. Otec ani matka mu nic neodpírali a tak se mohl jejich syn věnovat všemu, po čem toužil. A on chtěl hrát tenis. Brzy se ukázalo, že tento sport vyšších tříd a uhlazených mravů ovládá s nebývalou bravurou. Stal se několikanásobným americkým šampionem v singlech a podobné úspěchy si tento mladík s na tu dobu neuvěřitelně zvládnutou hrou nad hlavou a silným servisem připsal i ve čtyřhrách. Díky jeho neobyčjené proměně, kdy se z plachého mladého muže jako mávnutím kouzelného proutku stal nekompromisní zabiják, mu novináři začali říkat Harvardský cyklón. Není divu, že mu v roce 1899 začala vrtat v hlavě myšlenka na uspořádání mezinárodního utkání mužského amerického teamu. Společně se třemi svými kamarády se k této idee tak upnul, až se stala skutečností. Na velký zápas v roce 1900 si celek složený z harvardských studentů pozval soupeře z Velké Británie a nedal jim šanci. Mimochodem - prvním člověkem, který kdy servíroval v Davis Cup, byl právě Dwight Davis. Tehdy svým prvním podáním ovšem dvorec minul. I tak se ale postupem času pohár rozrostl i na další země a stalo se z něj to, co i z českého národa udělá tenisové maniaky - soutěž, kterou vyhrát znamená být ve světě raket a kulatých míčů skutečně Pan Někdo.
Na trávu se smí
Dwight Filley Davis se ale zdaleka nespokojil jen se sportovními úspěchy. Vystudoval práva ve Washingtonu, ale jako advokát se nikdy neživil. Místo toho se snažil zlepšit sportovní podmínky lidí ve svém rodném St. Louis ve státě Missouri. Jako městský radní se tam staral právě o jejich vyžití ve volném čase. Byl to on, kdo nechal vystavět vůbec první městské tenisové kurty v USA. Také se postaral o rozvoj ploch sloužících na golf, baseball a všemožné jiné outdoorové aktivity. Sám tvrdil, že jen pohyb na čerstvém vzduchu může z kohokoli udělat lepšího a zdravějšího člověka. Jako muž, který měl na starosti veřejné parky, prosadil zrušení zákazu vstupu na jejich travnaté plochy. Díky jeho zásahu se na nich mohl každý prohánět s větrem o závod a nikdy víc už mu za to nehrozil žádný postih.
Statečný voják
Davis se vyznamenal i v první větové válce. Za bezbřehou odvahu, kterou projevil v září roku 1918 při bojích ve Francii, získal dokonce státní vyznamenání v podobě kříže za zásluhy. V roce 1920 sice prohrál boj o senátorské křeslo, ale do Washingtonu se vypravil i tak - jako šéf agentury pro válečné financování. Prezident Herbert Hoover ho posléze v roce 1929 jmenoval generálním guvernérem Filipín. Přesto, když seděl v roce 1932 na recepci na americkém velvyslanectví v Paříži, nedostal dobré místo. Když si jeho asistent stěžoval, nezmohl nic ani s jeho politickými a diplomatickými funkcemi. Když ovšem zmínil, že Davis je zakladatelem Davis Cupu, organuzátoři ho okamžitě přestěhovali k nejlepšími stolu v místnosti. "Tady je vidět, co z činností člověka je skutečně důležité," smál se tomu později Dwight Davis.
Pohár nad zlato
Tento sportovec tělem, ale hlavně i duší, se nikdy nezpronevěřil své víře. V tenise i v životě se snažil hrát čestně a poctivě a všechno, co dělal, dělal se zaujetím hráče při matchballu. Ještě v 57 letech vyhrál veteránské mistrovství USA v tenise pro lidi ve věku nad 45 let. Těsně před svou smrtí si postěžoval, že ho nikdy nenapadlo, že by mohl vydělávat na sportu a ne na politice. "Kdybych tušil, jakou senzací se stane můj turnaj družstev, rozhodně bych si ho nechal zaplatit ve zlatě," řekl tehdy s nadsázkou tisku. Zemřel brzy nato - v listopadu 1945. Jeho pohár ale žije nad hlavami svých šampiónu dodnes. A jistě přežije i mnohé z nich.
