Legendární závod
Adrenalin, smrt a prestiž aneb Zubatá krása F1 v Monaku

Kultovní závod, který každoročně připoutá k televizím miliony lidí po celém světě. Ale také společenská událost, která do rozlohou miniaturního Monackého knížectví vždy přiláká kulturní i sportovní smetánku. Z neznámých vítězných jezdců dělá nezapomenutelné, z vícenásobných šampionů nesmrtelné. Taková je Velká cena Monaka. 

Zájem o závod je obrovský. Není tak divu, že zápolení nejrychlejších jezdců světa diváci sledují nejen z mobilních tribun, ale také ze střech a balkónů honosných hotelů či přímo z luxusních jachet, kotvících v městském přístavu. 

Bariéry jsou zde závodníkům vždy blíže, než jsou zvyklí z ostatních závodů. Chyby se neodpouští, o dramatické chvíle není nouze. Trofej předává pravidelně monacký panovník a vítězný večírek si zpravidla jezdci pamatují až do konce života. I proto patří monacký závod k těm nejslavnějším a nejtradičnějším. Připomeňte si s on-line deníkem TÝDEN.CZ nejslavnější a nejzajímavější Velké ceny, které se v ulicích Monte Carla odehrály. 

Závod ovlivnila mořská vlna (1950)

Romantické zákoutí monackého přístavu si v počátcích závodění vybíralo svou daň. Rozbouřené moře čas od času vyvrhlo na trať množství vody a o zábavu bylo rázem postaráno. Před třiašedesáti lety mořská vlna zaplavila chvíli před průjezdem všech devatenácti monopostů zatáčku Tabac. Vodě se se štěstím dokázal vyhnout jen legendární Juan Manuel Fangio, druhý Farina již dostal smyk a zanedlouho se zatáčka proměnila v malé vrakoviště.

Závod nikdo nepřerušil a zmatek vesele pokračoval. Ital Gigi Villoresi, který jako jeden z mála přežil bez sebemenší újmy, se při dalším průjezdu ve změti havarovaných aut dokonce ztratil. Totální chaos navíc dramaticky ilustroval Argentinec Gonzales. Z jeho auta vytékal benzín a stačil jen letmý kontakt s Italem Farinou a jeho Maserati zachvátily plameny. Gonzalesovi hořela i uniforma poté, co z vozu vyskočil. V tu chvíli se mokrá vozovka opravdu hodila. Šílený závod tehdy vyhrál Argentinec Fangio před Italem Ascarim.

Z formule 1 se stala ponorka (1955)

Pro italského jezdce Alberta Ascariho to možná bylo varování, aby se na závodění ve formuli 1 raději vykašlal. Šestatřicetiletý jezdec v Monaku toužil po vítězství tak mocně, že nezvládl průjezd šikanou a v cestě mezi závodní dráhou a mořem ho nezastavila ani bariéra.

Jeho Lancia se po hrůzostrašném saltu stala ponorkou. Ascari vyvázl pouze se šokem a zlomeným nosem, stal se nejspíš prvním a posledním pilotem, kterému hrozilo při závodech utonutí. Tento incident však Ascariho nijak nevystrašil, naopak. O čtyři dny později sledoval testování vozů Ferrari v italské Monze a rozhodl se, pouze v civilním oblečení, monopost vyzkoušet. Hned ve třetím kole vyjel ze zatáčky a utrpěl těžká zranění. Zemřel během několika minut. 

Smrt v plamenech (1967)

Byla to jediná smrtelná nehoda v závodech formule 1 na tomto okruhu. O to víc však byla dramatická. Ital Lorenzo Bandini patřil mezi průměrné jezdce, během své sedmileté kariéry ve formuli 1 se osmkrát dostal na "bednu". S jeho Ferrari se mu však v Monaku poměrně dařilo, dvakrát zde skončil druhý, jednou třetí. I v květnu roku 1967 si vedl dobře, držel se na druhém místě, než došlo k fatálnímu nárazu do bariéry. 

V šikaně u přístavu se dostal do smyku a auto převrátil. Monopost plný paliva ihned vzplál a s ním i balíky slámy, tehdejší ochranná bariéra. Bandini zůstal pod monopostem v ohnivé pasti. Komisaři vytáhli italského jezdce již v bezvědomí, chvíli poté než vůz explodoval. Bandini byl popálený na 70 procentech těla, dlouho se navíc otálelo s jeho převozem. O tři dny později italský pilot zraněním podlehl. Na jeho pohřeb podle dostupných informací přišlo až 100 tisíc lidí. Po této tragédii byly bariéry ze slámy zakázány na všech tratích formule 1.

Havárie v posledním kole (1970)

Psal se poslední rok kariéry trojnásobného šampiona, Australana Jacka Brabhama. V té době čtyřiačtyřicetiletý závodník se již viděl na nejvyšším stupni vítězů slavné Grand Prix. Jenže v poslední zatáčce závodu přišel nečekaný zvrat. Brabham vyjel z ideální jezdecké stopy, aby předjel o kolo pomalejšího jezdce, auto mu podklouzlo na prašném povrchu a Australan narazil do bariéry. Vítězství s povděkem přijal Rakušan Rindt, Brabham se po kolizi rychle vzpamatoval a nakonec dojel druhý. 

Drama "last minute" (1982)

Ve formuli 1 se pouze zřídka rozhoduje až v posledních kolech. Scénář z roku 1982 byl však ještě ojedinělejší. Tehdy se v posledních dvou kolech vystřídalo na čelní pozici hned pět jezdců! Vše začalo kolizí vedoucího Alaina Prosta, po němž převzal vedení Ital Riccardo Patrese. Ani on se ale během nečekané dešťové přeháňky neradoval z vedení dlouho, brzy dostal "hodiny" a klesl až na šesté místo. Jenže události nabraly ještě nečekanější spád.

V posledním kole totiž došlo vedoucímu Pironimu palivo, do vedení se tak dostal Andrea de Cesaris. Jenže během chvíle byl "bez šťávy" i on! Pocit na výsluní si tak na okamžik užíval Ir Derek Daly, jenže jeho monopost měl poškozené přední i zadní přítlačné křídlo. Kdo se tedy nakonec radoval? K údivu všech to byl výše zmíněný Patrese, který se po "hodinách" skvěle vrátil do závodu. "Byla to absurdní situace, kdy v cíli všichni čekali na vítěze a nevypadalo to, že vůbec někdo přijede," prohlásil tehdy komentátor televize BBC a někdejší šampion James Hunt.

Kontroverzní výhra Prosta (1984)

Byl to závod, kdy na sebe poprvé výrazně upozornil legendární Brazilec Ayrton Senna. Mohla to být i jeho první výhra, nebýt "zásahu shůry". Do závodu tehdy startoval až ze třinácté pozice, během závodů však strmě stoupal pořadím vzhůru, až na druhé místo. Brzy začal v prudkém lijáku stahovat i náskok vedoucího Alaina Prosta. Ten v 29. kole začal mávat na závodní komisaře, aby závod ukončili. V těžkých mokrých podmínkách se totiž jeho náskok prudce ztenčoval. Když už mu Senna začal výrazně přibližovat, vedoucí komisař závod kontroverzním způsobem ukončil. Tehdy se ještě radoval Francouz Prost. 

Naštvaný Senna se doma zamkl (1988)

O čtyři roky později již Prost se Sennou závodili v jednom týmu. McLaren měl v roce 1988 k dispozici nejsilnější závodní dvojici a podle toho to také vypadalo. Ti dva spolu museli soupeřit za jakýkoliv okolností. Senna držel v Monaku první místo, na druhého Prosta nastřádal náskok padesáti sekund, mohl být relativně v klidu. Jenže to by nebyl Senna. Od chvíle, kdy nejrychlejší kolo závodu zajel Alain Prost, začal opět rychleji a nebezpečněji jezdit i Senna. Brazilec s Francouzem se dlouho předháněli v časových dostizích, ač ani jeden nemusel riskovat.

Nakonec na to doplatil vedoucí Senna. Třináct kol před koncem závodu narazil do bariéry a závod pro něj skončil. Slavil Prost. Senna se poté na dlouhou dobu zamkl ve své rezidenci v Monaku. Svou chybu dlouho nemohl rozdýchat. Ze své chyby se poučil, následujících pět závodů v Monte Carlu vyhrál a je dodnes nejúspěšnějším pilotem na této trati. Nebýt tragické smrti, mohl se Senna v Monaku jistě radovat i více než šestkrát. 

Tři jezdci v cíli (1996)

Už z předchozích případů je jasné, že ke kolizím dochází v ulicích Monte Carla celkem běžně. Rok 1996 byl však přesto výjimečný. Cílem totiž dojeli pouze tři jezdci. Britové Johnny Herbert s Davidem Coulthardem a nečekaný vítěz, Francouz Olivier Panis. Ten se kvůli mnoha kolizím a problémů jezdců před sebou vyškrábal na nejvyšší příčku až ze čtrnácté pozice. Pro Panise to bylo první a také poslední vítězství jeho nepříliš výrazné kariéry. 

Diamantové šílenství (2004)

Tento příběh nemá žádný tragický ani závodní podkres. Ústřední postava, rakouský pilot Christian Klien, ve formuli 1 příliš úspěšnou stopu nezanechal, během šesti let vybojoval v šampionátu pouhých 14 bodů. Přesto to byl právě on, kdo byl před devíti lety středem pozornosti.

Vyhlášené izraelské klenotnictví monopost jeho jaguaru zvelebilo diamantem za bezmála deset milionů korun. Očekávaný scénář všech škarohlídů se brzy naplnil. Po kolizi Kliena do ochranné bariéry se diamant ztratil. Po závodu se v místě srážky objevovaly stovky lidí, hledajících cenný drahokam. Automobilka dokonce za nalezení nabízela tehdy nejnovější model Jaguar XK za 1,35 milionu korun, žádný nálezce se však nikdy nepřihlásil. Možná tak dosud 118karátový diamant odpočívá v nějakém skrytém zákoutí monacké Grand Prix.