Fotbalové rozdělení
Čechoslováci mistry světa? Evropy určitě, tvrdí známý lékař

Slovenský lékař MUDr. Pavel Malovič působil u československé fotbalové reprezentace, po rozdělení federace u slovenské. Je vynikající odborník na tělovýchovné lékařství, jehož znalosti využívá evropská fotbalová asociace UEFA.

Myslíte, že kdyby zůstal československý tým pohromadě, mohli jsme se těšit na účast na mistrovství světa v Rusku v příštím roce?

Především bychom byli od té doby minimálně dvakrát mistři světa. Nebo aspoň Evropy. Takovou měl sílu náš fotbal. Česká reprezentace byla vynikající, měla světové hráče, získala na EURu 1996 stříbro, v Portugalsku 2004 měla vyhrát, byla jednoznačně nejlepší v Evropě. Když by se k tomu přidali slovenští hráči, válcovali bychom jednoho soupeře za druhým. I nyní. Postavit mančaft okolo Hamšíka, Škrtela, přidat Petra Čecha a další české hráče, to by bylo mužstvo snů. Jsme však rozdělení, každý musí za sebe.

Je vám hodně líto, že se Československá republika rozpadla a tím zanikl i společný fotbalový výběr?

Vzpomínám si na poslední zápas federálního výběru v Bruselu proti Belgii v kvalifikaci mistrovství světa 1994 v USA, který se hrál v příznačném datu 17. listopadu. Nedali jsme góly, remizovali 0:0 a nikam nepostoupili. Všechno skončilo. Na všechny dolehl zvláštní smutek. Nejlépe to vystihl Ivan Hašek, když prohlásil: "Tak já si od této chvíle už nikdy nezahraju s Lubo Moravčíkem?" Mně to bylo ohromně líto.

V mužstvu se neprojevovaly tehdejší národnostní třenice?

Vůbec. Vedoucím lékařského týmu byl prof. dr. Oldřich Čech, jeho bratr Přemysl masérem, fyzioterapeutem Láďa Krabec z Ostravy. Byla to fantastická spolupráce, kdy se neřešily národnostní otázky. I hráči drželi spolu, bylo to možná i tím, že trenér Václav Ježek byl po mámě Slovák, hodně přidávali i asistenti Jožo ´Hatrlo´ Adamec, ten uměl vytvářet atmosféru a Moravák Verner Lička. Fantasticky jsme se doplňovali i v lékařském týmu. Profesor Čech byl muž saka, skutečný odborný vedoucí, já praktický muž tepláků, co všechno odběhal na hřišti. Byl velmi laskavý, neměl tajnosti, ukázal mi všechny triky, které znal. Já se v této společnosti hodně naučil.

Nenapadlo vás zůstat u českého týmu?

Předseda svazu ing. František Chvalovský mi nabídku dal, abych zachoval kontinuitu a zůstal u českého mančaftu. Všechno už bylo zařízené, abych se přestěhoval do Prahy. Moje první manželka a děti měly české občanství. Ale oslovil mě Jožko Vengloš, který začal budovat slovenský národní tým. Obdivoval jsem ho už jako malý chlapec, kdy hrál ve Slovanu Bratislava záložníka, měly jsme dlouhodobě výborné vztahy, rozhodl jsem se zůstat doma. A u áčka slovenské reprezentace jsem působil až do roku 2002, posléze pak u jednadvacítky do roku 2012.

Nyní mají silnější tým, určitě lepší hráče Slováci. Kdy nastal ten zlom?

Uvědomuju si, že to tak je. Vidím však české mládežnické výběry, kde je spousta schopných hráčů. Ale mentálně přechod mezi dospělé zvládají Slováci lépe. Jinak není možné, aby tak dobří fotbalisti nevyzráli do odpovídající kvality. Ale tlaky od médií jsou velké, ne každý to ustojí. Své dělají také manažéři. Třeba nyní Patrik Schick. Okolo něj se strhla taková mela, že si musel myslet, že je nejlepším fotbalistou na zeměkouli i na Měsíci. Taková masáž mu musí uškodit. Na Slovensku se to také děje, ale najde se vždycky někdo, kdo to zarazí a udrží hráče při zemi. To se stalo v případu Škriniara a Lobotky. Šli do velkých evropských klubů a zvládají to. Mají osvícené manažery a nevtíravou přízeň médií.