Hvězdný útočník
Cristiano Ronaldo: Nevadí mi, když mě lidé nenávidí

Je obdivovaný i nenáviděný. Mnozí mu vyčítají namyšlenost až nadutost, ale všichni sborem říkají: "Je skvělý fotbalista." Portugalský útočník CRISTIANO RONALDO dokáže být i překvapivě upřímný. "Když jsem se přestěhoval do Lisabonu, každý den jsem brečel," přiznává.

Vadí vám, že se o vás říká, že jste arogantní a marnivý?

Nejsem nejskromnější člověk na světě, to přiznávám. Ale nejsem falešný. Chci se například pořád učit od nejlepších světových sportovců. Co dělají, že jsou tak dobří? Vím, že se díky nim můžu sám zlepšit. A k jejich umění jsem maximálně pokorný.

Když se ohlížíte nazpátek, jaký moment byl ve vaší kariéře nejtěžší?

Když jsem se jako dvanáctiletý musel přestěhovat z Madeiry do Lisabonu. Bylo to jedno z nejhorších období mého života. Každý den jsem brečel. Nedovedu si teď vůbec představit, že bych svého malého syna poslal ve dvanácti do jiného města. Svým rodičům to nevyčítám, brali to jako příležitost pro můj růst. Ale bylo to těžké. Všichni jsme žili pospolu a ze dne na den tomu byl konec.

Prý se vám spolužáci smáli kvůli přízvuku. Nechtěl jste to vzdát?

Chtěl, rodina mi opravdu chyběla. Šel jsem za šéfem klubu a řekl mu, že to chci vzdát. Odpověděl mi, že je mi pouze dvanáct, ale už mám ohromný potenciál. Že se můžu rychle stát profíkem. Naštěstí mě podrželi spoluhráči a můj odchod se nezdál ani rodičům. Říkali, že to přejde a že musím být silný. Postupně jsem se začal cítit lépe a svůj úděl přijímat. Na tyhle začátky ale nezapomenu. Všechno mohlo být jinak.

Váš otec byl prý alkoholik...

Ano. Nebyl to otec, o jakém jsem snil. Ale miloval jsem ho. Nikdy jsem si s ním ale pořádně nepopovídal. Neměli jsme spolu podobnou konverzaci, jakou například právě vedeme my. Možná jednou. Když umíral, byl v nemocnici v Londýně a v jednu chvíli to už nevypadalo dobře. Kouči Alexi Fergusonovi jsem říkal, že za ním chci jít. Šlo nám v sezoně zrovna o hodně, ale Ferguson řekl: "Fotbal neznamená nic v porovnání se zdravím tvého otce. Běž." Za to mu budu vždycky vděčný.

Celý článek si můžete přečíst v pondělním vydání časopisu TÝDEN.