Konec kariéry
"Mohl jsem být mnohem lepší." Fotbalový génius Rosický se loučí

"Rozhodl jsem se skončit." Tahle čtyři slova pronesl ve středu dopoledne na Letné Tomáš Rosický na úvod tiskové konference a oznámil loučení s profesionální kariérou. Mluvil pomalu, soustředěně. Dobře věděl, že rozhodnutí, které dělá, je už nezvratné. "Připravit se na zápas mě pokaždé stálo velké úsilí, cítil jsem sám, že to přichází," popsal důvody, které ho vedly k tomu, že hráčskou kabinu Sparty definitivně opustí už v půlce rozjeté sezony.

Tiskové centrum na letenském stadionu bylo pro loučení "Malého Mozarta" speciálně vyzdobené. Na obrazovkách běžely sestřihy z jeho bohaté kariéry, na stole se skvěly poháry pro ligového mistra, které ve Spartě získal, i dresy ze všech působišť.

Nejstarší zašlý vínový, v němž malý Tomáš kdysi s fotbalem začínal. Pak sedmička z Arsenalu, reprezentační desítka i typický žlutočerný trikot dortmundské Borussie. A samozřejmě dva sparťanské dresy - jeden s pětadvacítkou z přelomu tisíciletí, druhý současný. Tedy ten, který Rosický po svém návratu do České republiky nakonec oblékl mnohem méně, než by si přál.

"Představoval jsem si to jinak, jako asi každej," přiznal. S velkou slávou byl na Letné vítán na konci loňského léta, kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům však za celou sezonu 2016/2017 stihl odehrát jen dvacet soutěžních minut. "Pokud existuje nějaká naděje, člověk by o ni měl bojovat. Já to prostě musím ještě jednou zkusit," říkal pak na jaře v rozhovoru pro klubovou televizi.

Nevzdal se a zkusil to. Jako koneckonců poněkolikáté v kariéře. Letos na podzim se mu dlouhodobější zranění vyhnulo, "za odměnu" čtyřikrát nastoupil v základní sestavě Sparty, jednou se prosadil i střelecky. Další starty pak jako střídající hráč sbíral po půlhodinkách, na víc to zkrátka nebylo. "Po těch obrovských problémech, co jsem měl, mi tělo dlouhou dobu naznačovalo, že už nechce. Já to táhnul hlavou, šel jsem přes závit. Ale teď jsem přišel na to, že už mi vypnula i ta mysl," vysvětlil.

"Už nemá smysl pokračovat, neměl bych co nabídnout spoluhráčům ani Spartě jako takové," doplnil ještě s typickou pokorou. Mnohdy přitom byl i v sedmatřiceti pořád nejlepší na hřišti, své parťáky převyšoval geniálním herním myšlením, smyslem pro překvapivé řešení situací i příkladnou bojovností.

Příliš mu nevyšlo jen derby v Edenu, které odehrál téměř celé, dobře připravená defenziva Slavie jej však skoro nepustila k míči. Naposledy nastoupil na začátku prosince do duelu s Mladou Boleslaví, který Sparta vyhrála 3:0. Tehdy ještě nikdo netušil, že na letenský trávník vyběhl v rudém dresu jako hráč A-týmu naposled.

Obecně je pro něj dost kruté, že se do svého mateřského klubu vrátil zrovna v době, kdy Sparta prožívá jedno z nejhorších období v novodobé historii. Skalní fanoušci bojkotují zápasy, nadávají vedení i trenérovi, ambiciózní drahé mužstvo je v lize až páté a celková atmosféra na Letné má k ideálu daleko.

Rosický má za sebou úžasnou kariéru, odehrál více než sto zápasů za reprezentaci, s Dortmundem vyhrál Bundesligu, deset let se držel v nabitém kádru londýnského Arsenalu vedle hvězd z celého světa. Však sám byl jednou z nich. "Kdo miluje fotbal, musí milovat Tomáše Rosického," podotkl v dnes už památném výroku kouč Gunners Arsene Wenger. I proto si jeden z nejlepších fotbalistů české historie zasloužil veselejší kulisy k loučení.

Tenhle odchod v zimní přestávce zároveň trochu symbolizuje, že v Rosického fotbalovém životě zkrátka některé věci nešly snadno. "Mrzí mě, že jsem nikdy nepřišel na to, jak dobrej jsem mohl bejt. Vždycky jsem říkal, že nejdůležitější věk fotbalisty je mezi 27 a 31, kdy ti hráči hrají nejlíp. A já ho měl ochuzený tím, že jsem musel osmnáct měsíců pauzírovat," nezapomněl zmínit vleklé problémy s podkolenní šlachou, které jej trápily v Arsenalu.

"V tom věku už víte, o čem fotbal je, já jsem se před tím zraněním cítil nejlíp v kariéře. Cítil jsem, že můžu být ještě mnohem lepší, ale bohužel jsem neměl tu šanci, abych to všem - i sám sobě - ukázal. Od té doby jsem už pořád jenom doháněl nějaké manko. Povedlo se mi vrátit na tu úroveň, kde jsem byl, vzhledem k věku už to ale nebylo na to, abych se posunul dál," vyzdvihl nejsmolnější bod své kariéry.

Chatrné zdraví jej během ní připravilo o leccos, i teď se Tomáš Rosický definitivně loučí hlavně kvůli němu, nikoliv proto, že by už nestačil herně. Na konci tiskovky se objal s manželkou Radkou, ještě jednou zapózoval fotografům. "Ptejte se na něco vtipného," vyzýval s nadsázkou novináře během konference. Bylo patrné, že se mu neodchází vůbec snadno.

A nějaký comeback je v jeho případě vyloučený. "Já nejsem impulzivní člověk, ale když nějaké rozhodnutí udělám, tak si za ním stojím. Cítím, že tohle je správné, kdyby se mě někdo snažil přesvědčit o opaku, neuspěl by," podotkl Rosický. Se Spartou by teď měl být spjatý i dál, zmínil zájem a jednání o práci ve sportovním úseku.

"Jsem vděčný, že jsem to všechno mohl zažít," prohlásil ve svém závěrečném proslovu. Když lehce rozechvělým hlasem domluvil, pokýval hlavou, napil se a věděl, že je konec. Na Letnou nedokázal vrátit ligový titul, jak si při podpisu smlouvu vysnil, přesto ale ze současné sparťanské šedi jednoznačně vyčníval. Herně na hřišti, i vystupováním mimo něj.

Vyčníval také z aktuální šedi celého českého fotbalu, pár dní před letošními Vánocemi se rozloučila další ikona skvělé generace kolem Nedvěda, Poborského a spol. Na světě není (a nebylo) moc hráčů, kteří by dokázali být pro své mužstvo platní tak, jak to uměl Rosický.

Skončila jedna naprosto výjimečná kariéra.