Oblíbené lidové moudro říká, že na pos*aného i hajzl spadne. Omluvte poněkud ostřejší slovník, ale přesně tak by se dala výstižně charakterizovat současná situace ve fotbalové Spartě. Tápající klub totiž stále nemůže vybřednout z výsledkové i herní krize a zůstává až na pátém místě české ligy. O víkendu měl přitom díky ztrátám všech nejbližších soupeřů v boji o druhé místo ideální příležitost, jak se jim přiblížit. Letenští ji ale zase trestuhodně nevyužili a už poněkolikáté v sezoně přišli o body především kvůli vlastní hlouposti.
Ve Zlíně to v neděli ze strany Sparty nebyl žádný suverénní výkon, první poločas byl vyrovnaný a remízové skóre spravedlivé. Po přestávce to však byli jednoznačně Pražané, kteří projevovali větší touhu po vítězství. A územní převahu čtvrt hodiny před koncem proměnili ve vedoucí gól, když se z dorážky prosadil znovuzrozený střelec Janko.
Kouči Stramaccionimu sázka na něj vyšla, byť se ještě před měsícem zdálo, že zkušený střelec je takřka odepsaný. Teď ale z lavičky naskočil do tří posledních zápasů, dal dva góly a ukázal, že pro Spartu může být platný. Ani jednou však jeho trefa k vítězství nepomohla.
V nastaveném čase nedělního zápasu totiž přišel dlouhý nákop do pokutového území Pražanů, kde se k míči dostal nehlídaný Džafič a vyrovnal. Šíleně laciná branka, kterou si mužstvo s těmi nejvyššími ambicemi za podobného stavu prostě nemůže dovolit dostat. Jako kdyby sparťané vzali dva plusové body a nechali je odplout kanálem.
Jednota? Neexistuje
Podobně přitom ztratili vítězství hned v prvním kole proti Bohemians, kdy "klokanům" v závěru darovala remízu chyba brankáře Dúbravky, který nešikovně vyrazil střelu z dálky. A divoký zápas v Liberci, v němž Sparta chvíli hrála i proti dvojnásobně oslabenému soupeři, ještě asi všichni máme v paměti.
Společně s duelem ve Zlíně jsou to tři remízy a šest zcela nesmyslně ztracených bodů, které Pražanům při pohledu na tabulku ohromně chybí. Plzeň si hraje svoji soutěž, vyhrála všechno, co jde a na cestě za titulem ji patrně už nikdo neohrozí. Ale v boji o druhé místo (znamenající žádanou účast v předkolech Ligy mistrů) je všechno ještě zcela otevřené.
A Sparta v něm mohla mít mnohem lepší pozici. Jenže největším soupeřem je zatím spíš sama pro sebe než pro ostatní ligové protivníky. Sráží jí hloupé individuální chyby, místy nelogické veletoče v základní sestavě i napjatá atmosféra mezi klubovým vedením, trenérem a fanoušky. Co tak často omílaná a potřebná jednota? Ne, to je na Letné aktuálně neznámé slovo.
V návaznosti na úvodní větu celého textu pak navíc platí, že Sparta má jednoduše i smůlu. Poučka o potřebném sportovním štěstí je sice frází non plus ultra, ale Stramaccionimu osud jeho pražské působení zkrátka zrovna neulehčuje. Ať jde o smolné penalty v poháru s Baníkem, krutou prohru po jednom z nejlepších podzimních výkonů proti Plzni nebo zmíněné zbytečné remízové ztráty.
V každém z těchto duelů rozhodovaly detaily, drobnosti. A pokaždé ve sparťanský neprospěch. To nemá být obhajoba špatných výsledků, průběžného pátého místa v lize ani rychlého vyřazení ze všech ostatních soutěží. Jen pohled, který říká, že letenská situace rozhodně není černobílá.
