Trenér fotbalové Slavie Karel Jarolím zažívá období, které se dá popsat takto: Skáče na jedné noze nad propastí, přičemž z kapes mu už do vypadly všechny nápady. A tak je hledá na zemi, v bahně, mezi šutry... Jenže tyhle nápady jsou na nic.
Je zbytečné znovu stepovat kolem pojmů jako „nesmyslné točení sestavou", „hledání řešení tam, kde nejsou", „potřeba zpytování při myšlenkách na letní posílení" či „nedostatečná sebereflexe". Ale jeden jarolímovských oříšků teď zase vyplul na světlo. Po delší době: snaha o nastolení absolutistické diktatury.
Vladimír Šmicer v pondělí skončil s fotbalem kvůli tomu, že od trenéra necítil důvěru. Neřekl to naplno, oficiálně „kvůli přepracovanosti těla". Podle důvěryhodných informací on-line deníku TÝDEN.CZ (nemáme na mysli Ladislava Vízka, více ZDE) se vztah Karel Jarolím - Vladimír Šmicer postupem času změnil v zamrzlou nekomunikaci, dokonce občasné hádky.
ČTĚTE TAKÉ: "Štístko" Šmicer: kam přišel, tam vyhrával
Šmicer končí s fotbalem. Jde k reprezentaci
Jarolím hvězdu a legendárního fotbalistu odstavil. Přitom fotbalově na ligu stále má, ba co víc - kdykoliv nastoupil v posledních minutách, zazářil. „Nechápu, proč z něj neudělal svoji prodlouženou ruku, ale pravý opak," tvrdí Vízek. A má pravdu.
Kdo jiný by v trudných časech pomohl, když ne Šmicer? Herními náznaky avizoval, že skutečně mohl, měl na to. Jenže nedostal důvěru. Jarolím se k němu otočil zády, a to doslova. Nejen obrazně. Odstranil ze své přízně další osobnost.
Těžko říct, co přesně za tím je. Ale jde o znak Jarolímova přemýšlení. Zopakujme: Ericha Brabce vyhodil z týmu proto, že „neměl dobrou formu v jarní části mistrovské sezony". Pravý důvod: Brabec byl král kabiny, autorita autorit. Měl velké slovo. Možná větší, než by Jarolím chtěl. A Brabec šel.
Synovce Marka Jarolíma pak vyprovodil ze Slavie podobným způsobem. „Přitom Marek byl jedním z nejlepších hráčů týmu," je si jistý Vízek. Důvod rovněž nebyl striktně herní. Marek si jako jeden z mála fotbalistů na trenéra něco dovolil, oponoval, diskutoval. Nikoliv markantně, ale rodinné pouto mu nedovolovalo bát se vyhlášeného rasa. A také šel (do Jablonce).
A Šmicer? Ten byl přirozenou autoritou, hvězdou, osobností jednoduše využitelnou pro možné pozvednutí sešívané chatrnosti. Jenže místo snahy o komunikaci, psychologické pozvednutí šatny - a v neposlední řadě obsazení srdcaře do režisérské role, která mu na hřišti sedí nejvíc a jejímž neobsazením Slavia celý podzim trpí -, Jarolím legendu ignoroval. A když už Šmicra konečně pořádně postavil proti Plzni, tak do útoku. A v poločase ho vystřídal...
Tři osobnosti, každá trochu jiný příběh, všechny stejný konec. A další z mnoha falešných not, které skládají podzimní slávistický žalozpěv.
Dirigent: Karel Jarolím.
Foto: archiv TÝDNE
