Rozhovor
Nedvěd: Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Jednou se domů vrátím

Vítěz populární ankety Zlatý míč z roku 2003 Pavel Nedvěd pokřtil knihu 100 let českého sportu 1918-2018 a hned symbolicky obdržel výtisk číslo 11, tedy kolik je hráčů fotbalového týmu. Svou podobiznu našel okamžitě na titulní stránce a medailonek na stranách 326-327 s titulkem Slzavá údolí Grande Paola. "Je čest se ocitnout v takové knize," neskrýval.

Co vás na knize při prvním seznámení nejvíc zaujalo?

Zajímá mě pochopitelně nejvíc fotbal a náhodou jsem si ji otevřel v kapitole, která je věnována mistrovství světa 1934, kde Československo prohrálo ve finále s Itálií. Tenhle úspěch jsem přímo hltal. Vzpomínám si, že jako žák jsem se účastnil turnaje Františka Pláničky a měl dokonce možnost tohoto legendárního brankáře potkat.

Kniha vás tedy upoutala. Co odložíte, abyste si ji mohl pořádně prostudovat?

Manželka mi vyčítá, že čtu hlavně sportovní literaturu, a teď mám rozečtenou monografii Zlatana Ibrahimovice. Odložím ji, 100 let českého sportu dostane pochopitelně přednost.

U příležitosti oslav sta let českého sportu se vyhlašovaly největší události jednotlivých dekád. Která byla nejúchvatnější pro vás?

Nechci jmenovat jednu, každý sport má svůj vrchol, na který je pyšný. Hodně mě však vzalo vítězství Katky Neumannové na olympijských hrách 2006 v Turíně. Komentoval jsem pro italskou televizi hokej, a když Katka vyhrála, každý mi gratuloval. Byl jsem hrdý, že jsem Čech.

V knize jsou představeny největší osobnosti. Se kterou byste se chtěl osobně poznat?

Ač se nevěnoval mému sportu, je to tenista Ivan Lendl. Pro jeho důslednost, přístup k tréninku.

Myslíte, že sport dokáže nadále stmelovat společnost?

O tom jsem stoprocentně přesvědčen. Sport vyvolává pocity nadšení, štěstí, vlastenectví. Když se někomu něco podařilo, každý si to chtěl také zkusit. Proto by měl stát na mládež myslet a budovat sportoviště.

Když jste slyšel tóny české hymny, prožíval jste pocity vlastenectví?

Takové okamžiky jsou nenahraditelné. Vždycky se mi honilo hlavou, kde jsem vyrostl, že jsem Čech. I když žiju už dvaadvacet let v Itálii, jednou se domů vrátím. Teď to ještě nejde. V Juventusu došlo ke změně ve vedení, byla jmenována nová sportovní rada, kterou mám na starosti. Odhaduju to tak na tři až šest let. Nevylučuju, že bych mohl něco dělat pro český fotbal, ale zatím nevím co.

Kdy vás naposledy při fotbalu mrazilo?

Docela nedávno, když naše reprezentace porazila Slovensko. Ukázalo, se, že na tom nejme tak špatně. Hlavně mě potěšilo, že kluci chtěli, což tam v minulé době někdy už nebylo. Po sportovní stránce byli se Slováky nastejno, ale dali do toho srdce. A věřím, že ho dají i dnes večer v Charkově proti Ukrajině.

Jaký tipujete výsledek?

Věřím, že mě může mrazit opět. Ukrajina je silná, Ševa (trenér Andrej Ševčenko) to dobře poskládal. Ale nic není nemožné.