Když v roce 1896 vystoupil Michael Brél na kongresu k přípravám prvních novodobých olympijských her v Aténách a navrhl zařadit do programu - na oslavu legendárního marathonského běžce - dlouhý vytrvalostní závod z Marathonu do Atén, zdálo se, že je to bláznivý nápad. Tehdejší atletičtí činovníci měli obavu, aby závodníci neskončili podobně nechvalně jako starověký voják (po doručení zprávy o vítězství na bojišti padl vyčerpáním a zemřel). Dohodli proto, že se uskuteční "zkušební" vytrvalostní závod. Teprve pokud neskončí tragédií, stane se součástí atletických klání. A protože se tragédie nestala, 10. dubna 1896 ve 13 hodin a 56 minut odstartoval závod, který změnil dějiny atletiky. Sportovní svět objevil trať, o jejíž zdolání se v příštích desetiletích pokoušeli (mnohdy jako výraz překonání sebe sama) statisíce amatérských i profesionálních atletů.
Zrodila se i první velká legenda novodobých olympijských her -Spyridion Louis. Také on byl vojenským poslem, byť svých běžeckých schopností využíval, jen když pospíchal svému nadřízenému pro kuřivo. Vojenský oficír Papadiamatopoulos, člen organizačního výboru her, chtěl mít na startu svého "favorita" - tedy Louise. Očekávání splnil: přestože se po patnácti kilometrech zastavil v jednom z šenků na pohár osvěžujícího vína, do cíle v Aténách doběhl první - v čase 2 hodiny, 58 minut a 50 vteřin. Stal se národním hrdinou, získal bohatství; atletice se však už nevěnoval. Vrátil se do rodné vesnice a živil se jako listonoš.
Maratonský závod získal popularitu a měl být tahákem také na dalších olympiádách. Kde však v Antverpách či v Paříži najít vhodnou trať? A jak dlouhou trasu to vlastně tehdy v Aténách atleti uběhli? Nikdo to nevěděl přesně. Někdo říkal, že trať měřila kolem 39 kilometrů, sám Pierre de Coubertain, otec olympijské myšlenky, odhadl vzdálenost na 42 až 45 tisíc metrů. Až do roku 1925 se tak maratony běhaly na různě dlouhých tratích - v intervalu mezi 40 a 45 kilometry.
Pak ale funkcionáři bouchli do stolu a usoudili, že by bylo dobré, aby i v tomto vytrvalostním běhu mohli závodníci porovnávat své výkony a vytvářet světové rekordy (byť kvůli nestejnému profilu trati nejlepší výkony nikdy neponesou název světový rekord, nýbrž jen nejlepší světový výkon). Délka oficiální distance byla 42 195 metrů (26 mil a 385 yardů). Šlo o stejnou vzdálenost, kterou pro maratonce vytyčili organizátoři her v Londýně v roce 1908 - délka tehdejší plánované trati musela být navýšena o několik set metrů, aby utíkající závodníky mohla pozdravit i královská rodina z balkonu Westminsterského paláce.
Foto: Robert Zlatohlávek
