Jeden vlastenec, dvanáct kulek. Escobar zaplatil maximum

Jihoameričtí fotbaloví komentátoři rádi hlasitě křičí, když padne branka. Dlouho. Dokud jim vydrží dech. „Góóóóóól, góóóóóól!" Euforický řev. Slyšel ho i kolumbijský stoper Andrés Escobar. Naposled. Pak zemřel. Komentátorskou berličkou si pomohl jeho vrah. Napálil do něj dvanáct kulek. A při každé ztřeštěně ječel. „Góóóóóól! Góóóóóól!"

Datum: 2. července roku 1994. Kolumbijská reprezentace se před pár dny vrátila z mistrovství světa ve Spojených státech. Měla to být zlatá cesta. Kolumbii čekala lehká skupina - Švýcarsko, USA, Rumunsko. Jednoduchá práce. A dál? Minimálně finále!

Jihoamerický celek byl plný hvězd, jeden z největších favoritů turnaje. Hru dirigoval vlasatý génius Carlos Valderrama, v útoku zabíjel Faustino Asprilla. Rychlostí ničili soupeře Leonel Alvaréz či Antonio Valencia. Jedinečný mix. Třeba v kvalifikaci vyhráli Kolumbijci 5:0 i na výsostné argentinské půdě.

Jenže předpoklady toužící po nejcennější fotbalové trofeji se začaly bortit. Hned od začátku. Kolumbie na úvod šampionátu senzačně prohrála s Rumunskem  1:3. V dalším zápase prostě musela porazit domácí Spojené státy. Jinak jela domů.

A v tom utkání se to stalo. Běží 33. minuta. Kolumbie hledá tempo, styl, americký outsider tlačí. John Harknes centruje zleva. „Kéž bych ten centr nikdy nedal," lituje později americký záložník. Míč letí vzduchem. Stoper Escobar chce skluzem utnout nebezpečnou nahrávku. Ale smolně trefuje kulatou věc do protipohybu vlastního brankáře.

Kdyby se tak nestalo, balón by stejně nejspíš prošel k osamocenému útočníkovi Stewartovi. Asi by dal gól...

Jenže branku vstřelil Escobar. Chvíli se drží za hlavu, pak kouká do země. „To se prostě stává. Smůla," říká po zápase. „Našlapaná" Kolumbie nepostupuje. S Američany prohrává 1:2 a je největším zklamáním šampionátu.

PODÍVEJTE SE NA OSUDOVÝ VLASTENEC ANDRÉSE ESCOBARA:

"Chyba, za kterou se střílí"

Datum: 2. července roku 1994. Andrés Escobar ještě možná myslí na smolné chvíle, které společně s krajany zažil při americkém mistrovství. Jde na drink. Místo: bar El Indio. Takový lepší podnik na medellínském předměstí.

Alkohol teče proudem, Kolumbijci za to umí vzít. Nad ránem se Escobar dostává do potyčky se třemi muži. Jedním z nich je známá firma drogového podsvětí - Humberto Muňoz Castro, osobní řidič lokálního kokainového bosse. Escobara vleče na potemnělé parkoviště.

Bum. Bum. Bum. Celkem dvanáctkrát střelí Muňoz Castro sedmadvacetiletého fotbalistu. Ten je na místě mrtvý.

Při každé ráně opilý ztřeštěnec křičí ono euforicky dlouhé: „Góóóól!" Snad pro připomenutí, proč Escobar musí zemřít. Aby mu, jak bude pomalu mizet ze světa, kolovalo hlavou bolavé pomyšlení na ten zatracený vlastenec.

Castrův šéf kvůli němu prý prohrál jmění. Měl vsazeno na Kolumbii. Escobar za to zaplatil maximální částkou.

Na pohřeb přišlo 120 tisíc lidí. Celý svět byl v šoku. Když komentátor BBC několik dnů po Escobarově smrti při jednom z dalších utkání šampionátu prohlásil, že „za chybu, kterou před chvílí udělal argentinský obránce, by se mělo střílet," byl málem veřejně ukamenován. Musel se omluvit. „Nebylo to schválně, žádný černý humor," říkal pokorně.

Escobar byl (nejen) v Kolumbii hodně oblíbený. Přezdívalo se mu Džentlmen trávníků, protože pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny. Byl inteligentní, jeho mediální promluvy pravidelně mívaly hlavu a patu. A na hřišti se choval stoprocentně poctivě. Bez zákeřností.

I dnes, tedy 2. července roku 2009, každý Kolumbijec na Escobarovo výročí vzpomene. Dá mu květinu na hrob, napíše vzkaz. Z tradice.

Humberto Muňoz Castro, ten prokletý vrah, to asi neudělá. I když by mohl. Je venku z vězení. Za brutální vraždu dostal nejprve 43 let. Pak mu ale byl trest snížen na 26 let. Jenže díky výraznému lobby mocných drogových mocipánů byl "za dobré chování" propuštěn už v roce 2005.

Nesmyslná hloupost stála Castra jen 11 let života za mřížemi.

Escobara ten smolný vlastenec mnohem víc...

Foto: archiv ČTK