Jiří Müller
Smlouva v deseti? To je prostě špatně, říká fotbalový agent

Jak se stát profesionálním fotbalistou? Cesta od prvních kopaček k první velké smlouvě je opravdu náročná. "Sám jsem příkladem toho, že být nejlepším v republice v teenagerovském věku ještě nic neznamená," říká hráčský agent JIŘÍ MÜLLER, jehož agentura ESAM se nyní stará téměř o šedesát fotbalistů.

Zastupujete nejen zkušené hráče, ale i děti. Proč je pro dvanáctiletého kluka dobré mít agenta?

Dvanáctiletý kluk ho samozřejmě nepotřebuje, ale jsou rodiny, kterým agent může pomoci s materiálním zajištěním i dalšími věcmi.

Jakými konkrétně?

Nákup kopaček, lepší lékařský přístup. Hlavně je důležité společně s rodiči budovat kariéru hráče. A další věc je, že agenta dnes už mají skoro všichni. Když se nás rodiče ptají: "A proč my vlastně potřebujeme agenta? My mu kopačky koupíme sami." Tak já říkám: "Tady nejde o kopačky, těch důvodů je víc, třeba by si mohl připadat v šatně méněcenný."

Takže mít agenta je dnes i takový trend, otázka prestiže?

Ano, nejde až tak o to, zda rodina má peníze, nebo ne. Ale že ten kluk dostal kopačky od svého manažera! Kluk poslouchá po každém zápase jen kecy tatínka a říká si: Tati, nech mě být. A pak přijde cizí chlap, který sice říká podobné věci jako táta, ale je to prostě cizí člověk, jenž budí respekt. A toho kluka často napadne: On má asi pravdu, něco bych se sebou měl dělat. Je to podobné, jako když si velké firmy najímají externí poradce, kteří nejsou zatíženi problémy ve firmě a přistupují ke všemu jednodušeji - v dobrém i ve zlém.

Jasně, toho kluka štvou rodiče, učitelé, a vy jste najednou...

Bohové. A můžeme pomoct tomu, aby si ten kluk v pubertě uvědomil, že něco asi dělá špatně. Já jsem si tohle všechno prožil na vlastní kůži. Přechod z mládežnického fotbalu do dospělého. Když v sedmnácti trénujete ve Spartě s těmi nejlepšími a pak jdete do Příbrami...

Jak velká je to změna?

Nejde ani tak o hráče, ti jsou i v Příbrami dobří, ale hlavně o servis kolem. To je jako když jezdíte v nejlepším mercedesu a nejednou si sednete do fabie. Ale je to těžké, někdy ani teď nevím, co je správně. Když se mě rodiče zeptají, jestli má jejich patnáctiletý syn přestoupit do Sparty, či do Slavie, tak já nevím.

Jak to?

Zrovna ve Spartě a ve Slavii je to stejné, v obou klubech dělají mládež dobře a kluka posunou. Většina hráčů, kteří hrají českou nebo i zahraniční ligu, jsou ze Sparty či ze Slavie. Odmalička jsou zvyklí na tlak, což v menších klubech neznají. Na druhou stranu v menších klubech mají kluci větší šanci dostat se do dospělého fotbalu.

Jak to probíhá, když skautujete hráče? Jedete například na zápas žáků Bohemians s Duklou, kde se vám zalíbí nějaký hráč, oslovíte ho...

Víte, před deseti lety, když jsme začínali, jsem chtěl, abychom byli tak dobří, že za námi rodiče s dětmi budou chodit sami. Nejdřív to tak i bylo, protože jsme tehdy měli hráče v reprezentaci či Lize mistrů. Věnovali jsme se hlavně jim, už ne tolik těm dětem a mladíkům. Věřil jsem, že když budou úspěšní dospělí hráči, rodiče s dětmi za mnou přijdou sami.

To se ale nedělo, že?

Podcenili jsme to, skoro nikoho jsme neoslovovali. A konkurence je veliká. Takže jsme najali skauty, co vytipovávají hráče pro naši agenturu. Když se nám někdo líbí, oslovíme nejdřív rodiče a ptáme se, jestli už je někdo zastupuje, jestli si můžeme dát schůzku. Jsem rád, když se vidíme dvakrát třikrát a pak si teprve plácneme. Nebo si to zkusíme nejdřív na půlroční zkoušku.

Kolik je vašemu nejmladšímu hráči?

Deset let.

Pouze deset let?

Strašné, co? Kdysi jsem to odsuzoval, ale pak jsem zjistil, že jinak to nejde. Konkurence nespí a oslovuje už desetileté kluky. Oficiálně s nimi žádné smlouvy uzavřeny nejsou, ty se mohou podepisovat až od patnácti let, samozřejmě i s rodiči. Pak jsme ale zjistili, že kolegové podepisují už "předsmlouvy", protože mají strach, aby jim toho kluka v patnácti někdo nevyfoukl.

Je to tak správně?

Je to strašně špatně. Protože hráči i rodiče si myslí, že když mají takhle brzy manažera, jsou jednou nohou v Realu Madrid. Trh to kazí. Ale nám nic jiného nezbylo, protože když jsme za tím hráčem přišli v patnácti, většinou nám řekli: "My už manažera máme."

Přitom Tomáš Rosický byl skautovaný ve čtrnácti letech, Milan Baroš až v patnácti...

Tehdy bylo manažerů méně. Byli jen Pavel Paska a Zdeněk Nehoda, pod kterým jsem začal pracovat i já.

Jistě se setkáváte i s příliš ambiciózními a nesoudnými rodiči. Jak s nimi vycházíte?

Oni se snaží dělat pro své děti to nejlepší, ale to neznamená, že je to správné. To obdivování a umetání cestiček prostě správné není. Když někdo bude hrát v základní sestavě jen díky "dobrým vztahům s trenéry", tak si to kluci stejně časem mezi sebou vyřeší sami. Poznají, kdo na to nemá. Až bude ten kluk starší, dostane v šatně naloženo. Teď jsem se o tom bavil s Milanem Barošem, který má malé syny, a říkal: "To je hrozný, co ti rodiče všechno vyvádějí." A těm dětem je deset let!

Plní si tak rodiče své vlastní sny?

Ano, přijde mi, že rodiče, kteří taky hodně sportovali, ale na vrchol se nedostali, si dali za cíl dotlačit na něj své dítě. A dávají do toho opravdu všechno. Ostatně, moji rodiče si to také prožili.

Co říkal tatínek, když jste skončil s fotbalem?

Nic. (Odmlčí se.) Ten mi ještě rok potom, co jsem skončil, koupil k Vánocům kopačky (dojatě). Chápu zklamání rodičů, chápu, že to myslí dobře. Chápu, že když se ten kluk dostane na špici, může vydělat tolik peněz jako v žádném jiném odvětví. Ale to je jen vrchol, takových je málo.

V mládežnické reprezentaci jste hrál třeba s Tomášem Rosickým či Zdeňkem Grygerou. Záviděl jste pak bývalým spoluhráčům slávu?

Ne. Slávu nikdy. Ale ty plné stadiony... Když to má vyjít, tak to prostě vyjde. Být vrcholový sportovec, nebo dokonce Cristiano Ronaldo, neznamená automaticky štěstí. Možná jo, ale víme, že je Ronaldo opravdu šťastnej? (Krčí rameny.)

Nechceme moc? Rodiče sní o tom, že jejich kluk bude hrát za Barcelonu, ale nestačí, když bude hrát fotbal ve druhé lize?

Ale hráči tam mají patnáct tisíc korun hrubého! Ti nejlepší mají spoustu peněz, ovšem kolik jich je? Kdybychom tu postavili figurky (ukazuje na dlouhý jednací stůl), ti nejlepší jsou pouze tady v rohu. Tady se točí ty miliony, tady se vydělávají ty prachy. O těchto hráčích čteme, že mají ferrari a další blbosti. I ti, kteří hráli patnáct let německou bundesligu, neprohrávali peníze v kasinech a nekupovali si tryskáče, jsou do konce života zajištění.

Jak se mají hráči v české lize?

V nejlepších týmech dobře, ale kariéru končí kolem pětatřiceti let a začínají vlastně nový život. Například tenhle kluk bere dvanáct tisíc hrubého (ukazuje na fotografii jednoho hráče Sigmy Olomouc, který nyní hostuje v druholigovém klubu).

Bavíte se s jeho klubem o zvýšení platu?

Já jsem na kluby zlý. Říkám: Dvanáct?! A z čeho se má ten kluk najíst? Někdy dělají kluby z hráčů "otroky".

Radíte mu, aby si našel nějakou brigádu?

To nejde. I ti, kdo hrají druhou ligu, trénují každý den, někdy dvakrát denně. I když někdy je vlastně dobře, že mají málo peněz, protože mají motivaci být lepší. Jednoho mého hráče si koupil jeden dobrý ligový klub, dostal šedesát tisíc a byla to chyba. Navíc měl šikovného tatínka, takže měl v devatenácti letech auto a benzin od táty a šedesát tisíc jen pro sebe.

Máte pocit, že dnešní mladíci jsou nafoukaní a musíte je vracet na zem?

Nejen někteří hráči, ale i celé rodiny. Někdy mi přijde, že jejich rodiče fotbalem na sociálních sítích žijí víc než oni. Žijí život svého dítěte a nevím, jestli o to dítě zrovna stojí.

Když na to dítě nemá, řeknete to rodičům upřímně?

Jo, to mě baví.

Co vás na tom baví?

To, že je to pravda.

A co oni na to?

Koukají. Možná se urazí, ale stejně si pak musejí uvědomit, že mám pravdu. Hráčům, kteří na to nemají, říkám, že by bylo lepší, kdyby skončili a co nejdřív si začali budovat jinou kariéru. Než se trápit, proplouvat fotbalem, hrát třetí ligu, druhou ligu... Když je někomu třicet a hraje ligu za třicet tisíc, čím dřív skončí, tím to bude lepší. Možná to bude nejdřív šok, ale časem pochopí, že udělal dobře. Hodně jsme to řešili s Marcelem Gecovem.

Ten má dnes úspěšné architektonické studio.

Marcel hrál třeba za anglický Fulham, belgický Gent a naposledy v Polsku, kde ale nebyl fotbalově šťastnej. Jednoho dne za mnou přišel, že chce s fotbalem skončit. Po dlouhé debatě jsem usoudil, že to pro něho opravdu bude lepší. Říkal jsem mu: "Dobře, vykašli se na to. Je možné, že za deset let oni budou závidět tobě." A jsem přesvědčen, že to tak bude.

Co kdyby vám zavolal slavný fotbalový rebel Martin Fenin, abyste ho zastupoval?

Martin už fotbal hrát nikdy nebude. Víte, znám ho strašně dlouho. V jádru je to hodnej kluk, ale možná se bojí mluvit o svých problémech. Přitom mluvit o tom je první cesta, aby se věci začaly zlepšovat. Kluků, kteří mají podobné problémy, je strašně moc.

Co vaše agentura nabízí svým klientům? Čím je výjimečná?

U nás chceme, abychom měli s hráči vztah a povídali si. Bavíme se o tom, proč nehrají v reprezentaci, co zlepšit ve fotbale, ale i ve škole, doma.

Snažíte se je tedy i vychovávat?

V první řadě by je měli vychovávat rodiče. My můžeme pomoct, poradit, ale nemůžeme suplovat rodiče. Nemůžeme jim dvacetkrát říkat, že by se měli zlepšit ve škole. Buď tu školu chce dělat, anebo nechce. Buď chce být za deset let blbec i před svými kamarády, že tu školu nemá, anebo ne. To je jako s trénováním. Jednou dvakrát mu řeknu, aby si po tréninku přidal, ale víckrát mu to říkat nebudu. Stejně to nemá cenu.

Vyhodil jste někdy hráče?

Jo. Už se mi to stalo třikrát.

A proč?

Žárlili na hráče, kteří v tu chvíli byli lepší. Dokonce žárlili na to, že jsem s někým byl na kafi třikrát a s nimi jen dvakrát. Takové nesmysly. A jeden hráč mi při setkání řekl, že si jednou koupí bentley, že už má na něj připravenou konfiguraci. A že je nejlepším hráčem svého klubu a nebýt jeho, tak by ten klub spadl do druhé ligy.

Hodně sebevědomý kluk.

Jenže smutné bylo, že si to myslel jen on sám. Když mi tohle zopakoval dvakrát za sebou, řekl jsem mu, že pro jeho ambice asi nejsem ten pravej, aby si našel někoho jiného. Myslel si, že se někde jinde bude mít líp, ale co tak pozoruji, nemá.

Kdo je vlastně největší hvězdou vaší agentury? Tomášové Sivok a Necid?

My se snažíme chovat ke všem stejně, pro mě jsou důležití všichni hráči.

První roky do hráče jen investujete. Kdy se vám peníze vrátí zpět?

Z deseti hráčů se nám peníze vrátí z jednoho, který tak těch zbylých devět zaplatí. Když hráč podepíše první profesionální smlouvu, agent z ní nemá nic. Většinou ani z druhé smlouvy. Až když přestoupí do většího klubu.

Je pravda, že agentova provize je asi deset procent z přestupové částky hráče?

Zhruba tak. Jsou i manažeři, kteří mají milionové provize, ale my v Čechách tak daleko nejsme.

Jak moc je těžké dostat hráče do zahraničí?

Hodně. Snad všichni fotbalisté z naší ligy by chtěli do zahraničí. Někdy se cítí ukřivděni, že jsou pořád tu. A tak si občas při hovoru s klubem dám schválně telefon na reproduktor, aby můj hráč slyšel, co o něm v klubu opravdu říkají.

Vymýšlíte si někdy? Vychvalujete hráče, i když to není pravda?

Ne, nelžu. Dřív to možná šlo, ale dnes si může každý klub zjistit detailní statistiky o výkonu každého fotbalisty. Stalo se mi třeba, že jsem chtěl nabídnout klubu jednoho hráče, ale když jsem řekl jméno, vysmáli se mi. Lhát v dnešní době? To by byli hráč i agent za blbce.

V akademii Juventusu Turín máte osmnáctiletého Nicolase Pennera. Je lepší volit tuto cestu přes zahraniční mládežnické týmy, nebo přes českou ligu?

Těžko říct. Když se někomu povede česká cesta, budeme slýchat, že právě ta je nejlepší. Ale pokud je hráč odhodlaný jít ven a umí žít bez rodičů, proč by to nezkusil? Vždy se může vrátit domů. Když si někdo projde zahraniční akademií, tak se minimálně naučí cizí řeč. Je to zkušenost, kterou mu už nikdo nevezme, žije samostatně, takže pro jeho vývoj to přinese samé plusy.

Často se říká: Ten má fotbalový talent. Co to fotbalový talent vlastně je?

Když se dítě narodí s míčem u nohy. Jako Lionel Messi. Když se podíváte na videa, kde je mu čtrnáct let, vypadá to, že hraje stejně jako dnes. Ale samotný talent nestačí, pořád ho musel prohlubovat, aby se dostal tam, kde je dnes. Naopak Cristiano Ronaldo takový talent neměl, z větší části to má vydřené. Povím vám, co říkal Tomáš Sivok, který kdysi hrál s Portugalcem Quaresmou, to je také talent od Boha.

Povídejte.

Když šel Quaresma trénovat s Ronaldem, z první střely trefil krásně šibenici a Ronaldo dal jen břevno. Quaresma poklepal Ronaldovi na rameno a řekl: "Ty ještě musíš hodně trénovat." A odešel. A od té doby Ronaldo trénoval přímé kopy každý den. Nebo když si kluci hráli na ulici, Ronaldo mezi nimi běhal s pneumatikou na zádech. Pokud chce být člověk úspěšný, nestačí jen trénink s mužstvem, musí se dělat něco navíc. Já chci být taky dobrej, tak někdy pracuji od pondělí do neděle. Ale jde hlavně o psychickou námahu.

Co všechno musíte řešit?

Mým cílem je vyjednat hráči v klubu co nejlepší podmínky. Ale někdy řešíte přes padesát životů. V naší práci nejde plánovat. Moje žena říká, že chodím jen na kafíčka (usmívá se). Ptá se mě třeba: "Co budeme dělat ve čtvrtek?" Ale já nevím. Nikdy nevíte, co bude váš hráč chtít, co se mu stane, jestli nebude v nemocnici, nebo jestli se vám naopak neozve nějaký silný klub a vy nebudete muset okamžitě jednat.

Fotbaloví agenti nemají zrovna nejlepší pověst. Říká se třeba, že jste pijavice, jež jdou jen po penězích...

Já osobně jsem se s takovými řečmi nesetkal. Hráči i rodiče agenty potřebují. Ale ano, sportovní ředitelé nebo veřejnost o nás občas takto mluví. Zajímavé je, že třeba bývalý sportovní ředitel Baníku Ostrava Dušan Vrťo, který agenty hodně kritizoval, si jde najednou dělat licenci na agenta a je na druhé straně barikády.

S vaším zaměstnáním se také pojí luxus a snobismus. Může fotbalový agent jezdit ve felicii?

Může, ale svět je bohužel nastaven tak, že úspěšní lidé mají velká drahá auta. Když rodiče vidí manažera a lidi kolem něho v drahých autech a značkovém oblečení, řeknou si: "Ta firma je dobrá." Ale ne vždycky platí v životě, že nablýskaná krása je úspěch.

Máte dvouletého syna, chtěl byste z něho mít profesionálního sportovce?

Radši asi ne. Devadesát procent sportovců začíná v pětatřiceti letech od začátku, a ne všichni se s tím dokážou vyrovnat. Ale chci, aby syn sportoval, protože děti, které sportují, jsou pak v životě přizpůsobivější. V práci, kolektivu, při seznamování. Hlavně chci, aby mu sport dělal radost.

Jiří Müller (38)

Hráčský agent s licencí FAČR. Bývalý nadějný fotbalista, kapitán mládežnických reprezentací. Od 12 let hrál za Spartu Praha, prošel Viktorií Plzeň a Příbramí, ve 22 letech ukončil kariéru. Působil jako mládežnický trenér ve Spartě, poté vyhledával talenty v agentuře Nehoda Sport. V roce 2009 se osamostatnil a založil agenturu ESAM. Zastupuje například Tomáše Sivoka, Tomáše Necida, sparťana Lukáše Váchu či slávisty Micka van Burena, Jaroslava Zeleného a Michala Frydrycha. S partnerkou a synem žije v Praze.