Šel s kůží na trh a nic neprodal. Kritizovat Aloise Hadamczika před olympijskými hrami bylo předčasné, i vzhledem k atmosféře v týmu před hokejovým turnajem v Soči. Jenže teď už není čas na hájení. S ostrou palbou v případě neúspěchu musel český trenér předem počítat. Vzhledem ke vzrůstající "blbé náladě", slovním útokům fanoušků i vlastní hrdosti se nabízí jediné rozumné řešení. Zabalit to. Dokud je čas, může být i hůř.
Zapomeňme na chvíli na fakt, že se český hokej musí začít pomalu obávat někdejších hokejových trpaslíků ze Švýcarska, možná i Lotyšska a brzy třeba i Slovinska. Stav konkurenceschopné mládeže, která v tuto chvíli na mezinárodním poli takřka neexistuje, není zásluhou současného nepřítele hokejového lidu Aloise Hadamczika.
Jeho úkolem mělo být vytáhnout z týmu, který už několik let nepatří mezi favority na medaile, absolutní maximum. Zapomeňme už na opojné zážitky z olympiády z Nagana a následující zlaté časy, nynější hlavní cíl hokejové reprezentace je překonat čtvrtfinále. A pak možná pomýšlet na zázrak. Jenže nic takového se nestalo. Po debaklu ve čtvrtfinále olympijského turnaje a nejhorším umístění (7. místo) na posledním světovém šampionátu se jen prohloubila hokejová skepse.
Alois Hadamczik nikdy nebyl motivátor, který by hráče dokázal vybláznit. Nebyl ani vyložený taktik. Ostatně o jeho hokejových strategiích kolují hokejovými kuloáry historky, kdysi úsměvné, nyní hořké. Ani nerozvážné vystupování plné vyjadřovacích kiksů není nic, co by trenérovi přidávalo plusové body. Tím spíš, že často svým chováním přenášel nervozitu na své svěřence.
Ti, co už reprezentaci opustili, se to teď nebojí říct. Ti, kteří by rádi ještě hájili český dres, raději zarytě mlčí. "Chybí mu respekt, něco je špatně," shodují se někteří bývalí reprezentanti, naposledy třeba Roman Hamrlík. Vzduchem létají slova jako neupřímnost, amatérismus, plíživé dusno.
Když už se tak úpěnlivě vzpomíná na Nagano, srovnejme si Aloise Hadamczika s Ivanem Hlinkou. Přátelství s hráči, vzájemný respekt, boj za trenéra, který také nepatřil mezi vyložené stratégy, ale vše doháněl svou schopností vyburcovat hráče k maximu. Ten kontrast bije do očí.
Zatuchlá nálada v české kabině je už hodně cítit. A tentokrát to nejsou propocená ribana. Aloisi Hadamczikovi by se mělo za všechny čtyři cenné kovy, které pro Českou republiku pomohl získat, poděkovat. Ať už jeho míra podílu na úspěchu byla jakákoliv. Jeho poslední sázka nejen na zeťáka Barinku, hokejové veterány a další hráče na úkor v NHL skvělého Hudlera jednoznačně nevyšla. Měl by odejít sám, ne sice se vztyčenou, ale alespoň s trochu narovnanou hlavou. Než se z něj nadobro stane hokejová verze Michala Bílka.
| Koho vybrat na Hadamczikovo místo |
|
Ideální náhrada? Nejčastěji se skloňují jména trenérů pražských klubů, Josefa Jandače (Sparta) a Vladimíra Růžičky (Slavia). Těžko soudit, který by byl vhodnější. Pak je tu ještě jiná možnost. Co takhle povolat OBA tyto trenéry, které pojí vzájemný respekt i podobná filozofie? Jeden i druhý by asi opouštěli svůj klub s těžkým srdcem, i kvůli běžícím smlouvám. Inspiraci však lze najít právě u týmu Američanů či Kanaďanů. Během sezony má složení týmu a sledování hráčů na starosti generální manažer, na velké akci pak hráče vedou ti nejlepší trenéři z NHL. Až čas ukáže, zda tato zámořská cesta může být pro český nároďák realitou, nebo sci-fi. |
