Deník horolezkyně: Pátek třináctého!

13. 4. 2007 - Hodně se tu nosí takový ty slepecký lennonky, znáte to – černý, kulatý brejličky, nejlíp zrcadlovky s koženým zastíněním. To vám není vidět ani do očí, natož do duše. A když nasadíte tvrďácky odhodlaný výraz, je z vás opravdický horal. Tahle póza mi vydržela možná půl minuty, ale pak jsem pod silou slunečních paprsků náhle začala blednout, spíš zelenat. Dostavila se motolice a mé tvrďácké entrée do slunného rána skončilo v hlubokém předklonu. A to se stane, právě když si to pěkně načasujete a mužské obecenstvo dokonce začíná pět pochvalné ódy na váš účes. Klasika, pátek třináctého!

Teď už vím, že ty krásné, drahé, lennonovsky kulaté dioptrické brýle s úžasným filtrem se tady se mnou prostě nebudou kamarádit, o další motolici nestojím. Když si ale nasadím osvědčené, Tyrkysovou bohyní z loňska prověřené kontaktní čočky a přiléhavé cyklobrýličky, chlapci v klidu dokončí obvyklou ranní úlitbu. Oni jsou ale mimořádně pozorní ještě před oficiální snídaní, když dostávám první teplý čajík až do spacáku. Speciálně tentokrát mi to hodně bodlo, když se moje geniální dotykové hodinky nehanbily za -10 °C ve stanu, a kdy i plastová čurací láhev mrazem zkameněla. Do bot bych nejraději šoupla teplouše (takový elektrický vyhřívadlo), ale místní agregáty dobíjejí mobily, a tak potrénuji chlad, bude hůř. V mezitáboře není proč se nějak moc zdržovat, všichni jsme fit, takže zítra se nám snad podaří rozbít vigvamy na nějakém útulném místečku předsunutého tábora (ABC 6440 m).

Teď taky koukám, že když mačkám dotykový ciferník hodinek a přepínám různé funkce – kompas, °C, výškoměr (Tašiho GPS je skoro stejně přesný!), zjišťuji, že můj dlouholetý ekzém na ukazováčku pravé ruky mizí stejně rychle jako loni na Čo Oju. Místní vzduch působí jako balzám nejen na duši. Kdysi, jako malá holka, jsem u nás na Žižkově v chodbě domu chtěla rozsvítit, ale vypínač někdo ukradl, a tak se přes holé dráty rozsvítil ten osudný prst. Se vztyčeným ukazovákem jsem pak chodila jak Spielbergův E. T. Tady je mu fajn, cvakáme spolu fotky, vytváříme dokument.

Jo a taky pro vlasy je to tu fajn. Když jsme byli ještě v dusném a relativně vlhkém Káthmandú, trpěla jsem pro mě typickou serpentní spinózou. To se vlasy nepříčetně zvlní, nabydou a jsou k neupravení. Zato teď je nacpu pod kuklu a ještě můžu do helmy. Takže dámy: "Když zdravou pleť a vlasy, tak Himálaj! Jo a když zhubnout, tak taky…"

Foto: Robert Sedmík