Třinecká ikona se na poslední dva zápasy svých Ocelářů dívala z tribuny. Útočník, který kroutí v klubu svého srdce už čtrnáctou sezonu ale není zraněný nebo nemocný. Do zápasů ho nepustí přetlak v sestavě, v níž dostával stále méně prostoru, až přestal hrát úplně. Nejproduktivnější hráč týmu z posledních dvou ročníků extraligy se svou situací trápí. Může ho těšit jenom fakt, že fanoušci na něj na rozdíl od trenérů nezapomněli.
Čtvrtá lajna a málo prostoru. Později tribuna. S Jiřím Polanským se hokejový osud v poslední době příliš nemazlí. Čtyřiatřicetiletý borec, který po léta patřil k největším tahounům Slezanů, najednou přestal dostávat šanci. Svou situaci chtěl řešit, a proto nad ní diskutoval i s trenérem Kýhosem.
"Asi měsíc zpátky jsem trenéra navštívil a ptal se, co mám zlepšit, abych dostal více prostoru. Bylo mi řečeno, že nic. Tak jsem trénoval dál," prozradil o nepříjemném rozhovoru zkušený forvard.
Tréninkový dril a poctivost však zlepšení nepřinesly. Na začátku prosince Polanský ze sestavy vypadl úplně."Myslím, že to je v osobní rovině, ne hokejové. Přitom jsem nic neudělal. S panem Kýhosem jsem se potkal poprvé v životě tady v Třinci, neměl jsem s ním žádné předchozí zkušenosti," řekl se slzami v očích, co si o celé "kauze" myslí.
Nad jeho situací zůstává hned z několika ohledů rozum stát. Protože ačkoliv na ledě nestrávil tolik času, může se pyšnit slušnými statistikami. V pětadvaceti odehraných zápasech zaznamenal patnáct bodů za pět branek a deset asistencí. V kolonce plusových a minusových bodů jen na plus jedenácti.
Ani dobrá čísla však nedokázala jeho samotného ukolébat. Podle svých slov totiž o připravovaném scénáři tušil. "Tohle bylo vyvrcholení toho, co v Třinci zažívám s panem Kýhosem od začátku sezony. Nechci, aby to vyznělo sobecky, ale za poslední dva roky jsem dvakrát vyhrál bodování a od začátku sezony jsem nedostal šanci hrát pět na tři, čtyři na tři, pět na čtyři. Hrál jsem pořád čtvrtou lajnu, vyjma toho, když se někdo zranil. Věděl jsem, že jakmile se všichni uzdraví, tak mě asi potká osud třináctého útočníka," pravil upřímně extraligový matador.
S trenérem je kříž, s fanoušky zažívá pohádku
Toho mohlo potěšit alespoň chování třineckých fanoušků, kteří během utkání vyvolávali jeho jméno a vzpomněli si na něj i při choreu.
"Velmi si vážím lidí, kteří skandují mé jméno. Nevím, k čemu bych to přirovnal. Když dáte gól, tak máte chvíli radost. Když vyhrajete zápas, máte radost s klukama večer. Ale z tohoto budu mít radost dlouho, fakt dlouho," prohlásil dojatě.
A hodlá na sobě nadále pracovat, aby byl připravený kdykoliv naskočit. Od čtvrtka se řídí pod individuálního plánu, snaží se trénovat dvakrát denně, aby simuloval odpolední zápasy a vyhlíží další příležitost.
"Vím, že mi pomůže jen práce, trénink. Nebudu chodit a vyptávat se, abych konečně hrál já. Chci hrát za Třinec, mám tady rodinu, vyrostly mi tady děti, chodí do školky. Mám tady zázemí, nedovedu si představit, že bych měl jít jinam. Já hokejem žiju, takže prostě budu pracovat," prohlásil na závěr Polanský a ujistil, že z boje a Třince jen tak utíkat nehodlá.
