Konec nájezdů v Rusku?
Zapomeňte na štěstíčko. Kontinentální liga si vzala inspiraci od NHL

Kontinentální liga se bránila v rámci své již téměř devítileté historie lecčemu. Sveřepě se držela na kolizním kurzu reprezentačních akcí, omezovala produkční možnosti zahraničních TV produkcí či zpočátku skepticky odrážela expanzivní motivaci neruských svazů využít ruské "štědrosti" v rámci vstupních procesů.

Nejinak tomu bylo i s trendy ve vývoji pravidel. Zatímco hokejový svět již druhým rokem uplatňuje formát prodloužení tři na tři, KHL se sveřepě držela tradic a téměř 80 % remízových zápasů zakončovala až po samostatných nájezdech. V NHL je to nyní naopak.

Pětasedmdesát procent zápasů končí při prodloužení tři na tři, zatímco při původním formátu to bylo pouze 35 %. Ve čtvrtek došlo i na Moskvu. Opět vyvstává otázka, co chce vlastně fanoušek? Prodloužení i nájezdy vám hokejový zážitek bezesporu umocní, za stejnou cenu dostanete více hokeje a uvidíte zajímavou dovednostní disciplínu. 

Ta ovšem již desetiletí shazuje sportovní pointu celozápasové snahy rozhodnout týmově, ve hře. Veškeré opravdu vypjaté momenty jsou statisticky v závěrečných minutách řádné hrací doby za rovnovážného stavu.

Dosavadní prodloužení čtyři na čtyři je jakýmsi nutným zlem před samostatnými nájezdy, které ale jak diváci, tak samotné týmy vnímají jako loterii, která nemá s celým hokejovým příběhem zápasu co dělat. Formát tři na tři tento pohled mění a mění i herní přístup.

Diváci se dočkají atraktivních momentů a rozuzlení, které má přeci jen trochu více společného se samotným hokejem. Nebudou nám ale ty nájezdy, kdy si řada diváků i hráčů ospravedlní porážku slovy, udělali jsme maximum, ale tady už to bylo opravdu jen o štěstí, chybět?