Výmluvy na rozhodčí bývají takovým příjemným alibi fotbalistů, kteří hledají viníka všude, jen ne v sobě. A pokud se k tomu ještě přidá stereotypně skloňovaný faktor "české malosti", giganticky roste počet těch, kteří v nadávkách sudímu, tedy jakési vyšší neovlivnitelné autoritě, vidí obraz celé tuzemské společnosti. Jsou hráči Viktorie Plzeň malí a zbytečně navztekaní?
Rakouský rozhodčí Robert Schörgenhofer nadržoval v úterním velkém zápase Ligy mistrů Barceloně. Pragmaticky je třeba si přiznat, že občas připískl, co připísknout nemusel, stejně jako nemusel dát červenou kartu Mariánovi Čišovskému, který penaltově zkosil Messiho.
Nemusel, ale mohl. Čišovský dal podnět, Rakušan v podvědomí spatřil povinnou možnost pomoci Barce, která se trápila, a šup - slovenský stoper byl venku. Hráči pak novinářům zlostně poplivali diktafony, kdykoliv se mluvilo o chlápkovi, co pískal.
Po zápase probíhaly i v tiskovém středisku dlouhé diskuse o principech a normách evropského fotbalu, v nichž se vlastně odráží i princip samotné Evropy, velikášství a malost dělené v jakémsi kastovním systému.
Plzeň prostě nemůže čekat, že když přijede pompézní Barcelona, bude rozhodčí připískávat Čechům. I přesto, že jsou "přece doma". To nejde. Jde o fotbalové zvykové právo. Sudí jsou mnohem úzkostlivější, když vidí padat Messiho, než když se k zemi sune Marek Bakoš. Následná zloba je zbytečná. Zvláště v případě, že rozhodčí český tým výrazněji nepoškodil, byl na něj jen přísnější - avšak v rámci pravidel.
Stejně jako se hlas Česka v Evropě obecně utápí v majoritním nezájmu, tak i prskání malého klubu nad jakýmsi Rakušanem, jenž jen dělal "svou práci", pak bude ponořeno do suterénu nezájmu.
Plzeňské hráče chápu, je to k naštvání. Z nadějného a krásného zápasu se prostřednictvím přísné červené stala jasná katalánská záležitost (skvělá Barca by ale vyhrála i tak, troufám si říct). V minulém utkání zase řízl Plzeň Němec, rozhodčí Florian Meyer, který pískl v Miláně penaltu po ruce, která dle pravidel rukou nebyla. Proč? Protože... zvykové právo.
Nebuďme však malí, povznesme se. Sami můžeme děkovat té Evropě, na jejíž despotismus nadáváme, že se teď i skromný český tým, bojovný outsider, má šanci dostat do Ligy mistrů a hrát s Barcou, Milánem a přinášet skvělé zážitky, psát velké příběhy.
Jen díky šéfovi UEFA Michelu Platinimu přišla revoluce v předkolech, kdy se zápasy dělí na mistrovskou a nemistrovskou část, tudíž na vítěze české ligy nikdy nebudou čekat anglické, německé či španělské velkokluby, které by jej přejely - naopak, Kodaň, přes kterou Plzeň do Ligy mistrů postoupila, byl asi nejtěžší možný soupeř v osudí.
Takže se prostě bavme. A smiřme.
