Zapomínat je lidské. A ještě víc české. Nechci, aby se zapomínalo. Nepřijde vám, že se u nás zapomíná tak nějak víc než v ostatních zemích?
Měli jsme tu průser, jmenovalo se to nějak Liberec 2009, sežralo to spoustu našich peněz. Hrála v tom roli funkcionářská neschopnost (i když vlastně "schopnost"), podivné nahrávky a smrduté pakty ženy, co uměla zacházet s hůlkami a lyžemi, ale nikoliv s lejstry a penězi.
Bojím se, že to všechno tak nějak česky vyšumí. Že se na více než stomilionovou ztrátu zapomene prostřednictvím tichého zalepení téhle díry státem, ač stát sám ústy činitelů prorokoval (a prorokuje) nulovou pomoc.
O celou záležitost je v současnosti v politice zájem asi jako o koncerty Sámera Issy (teda já doufám, že tahle estrádní samolepka už nikoho nezajímá).
Z ministerstva školství zní: týden, týden, ještě týden, další týden, pak dostanete zprávu, ale ještě týden to budeme muset... uf. Dlouhý čas vede k zapomnění a vytěsnění těch všech nepříjemných věcí a podivných ztrát.
Zapomínat je lidské. Zvláště pak u Kateřiny Neumannové. Ta definitivně zapomněla na to, že byla prezidentkou tohohle průšvihu, v podstatě s ním nechce mít nic společného. Nezajímá ji to. Zapomněla. Snad na ni jiní nezapomenou. Je o dost zajímavější než Sámer.
