Odmítnutí reprezentovat. Co to vlastně je - dobrovolně se vzdát účasti v národním týmu? Je to vlastizrada? Něco, čím bychom měli opovrhovat?
Češi nejsou vlastenci. Většinou se jimi stávají jen ve chvílích, kdy sledují, že se vlastenci stali všichni okolo nich - tedy když se vyhraje hokejové mistrovství světa, když se daří fotbalistům (tato forma radosti na dlouho vymizela) či když na olympiádě zajede holka z rybníku zlaté výsledky a stane se celebritou.
To se pak všichni k češství hlásíme. Když sportování nejde, většina knedlíkového národa jen negativisticky mudruje s pusou od pivní pěny (samozřejmě, existují výjimky).
A je ještě jeden případ, kdy jsme vlastenci - když nějaký sportovec odmítne reprezentovat. Tak jako v pátek Jan Hernych. To pak je moralizujících patriotů, zvracejících nad namyšleností sportovních pseudohvězd!
Poměrně neznámý a více než průměrný tenista nechce přijet na první kolo Davis Cupu. Tým se vinou zdravotních indispozicí rozpadá, ale Hernych nepomůže. Jako základní důvod prezentoval mizernou komunikaci s reprezentačním vedením, dále pak opovrhuje částkou kolem sta tisíc korun (jako náhradník, kterým by asi byl, by pak vydělal o dvě třetiny méně).
Popravdě - kdybych takovou nabídku dostal, šel bych do toho. I přes špatnou komunikaci. I přes málo peněz (které by se mně ale docela líbily). Reprezentaci bych neodmítl. Baví mě. Byla by to čest. Znáte ty fráze. Tak je říkám i já. Jenže tenis jsem nikdy moc neuměl, druhé podání vždycky dávám radši spodem. Takže můj názor v tomto směru je platný asi jako tenisák při basketbalu.
Je to jen na Hernychovi. Má právo se na to vykašlat. Jednoduše. Reprezentace není branná povinnost. Moralizující odsudky těch, jež je vynášejí, jsou naprosto bezpředmětné.
A ten kluk asi nebude jen tak mlít pantem, když říká, že se o nominaci dozvídá od jiných lidí, že komunikace na svazu kolem reprezentace je mizerná. Před lety kvůli tomu stávkoval i Radek Štěpánek.
A peníze? Ty jsou podle Hernychových slov až v druhé řadě důvodů odmítnutí. Navíc, pragmaticky řečeno: sto tisíc, tedy maximum možného, je obecně docela hodně - avšak pro něho směšně málo. Jen na nedávném Australian Open si za týden přišel na 54 tisíc dolarů (955 tisíc korun). Sport je přece hlavně o penězích, co si hrát na nějaké vlastenectví, zvláště pak v zemi, kde tento pojem má váhu komára.
Hernych už si za reprezentaci asi nikdy nezahraje, má k tomu velký košík naložený důvody. Respektujme to a neremcejme, nebo nám spadne pěna z piva. A to je přece o dost větší problém.
