Česká vesnice, to jsou ve společenském dění především fotbalisté a hasiči. Sportovci však neustále ubývají. "Když se přestane na vesnicích sportovat a společenský život vůbec vymizí, stáhnou se obyvatelé do městských center, vesnice se vyprázdní a vlastně zaniknou," varuje František Lukl, předseda Svazu měst a obcí České republiky.
Fotbalových spolků na nižší úrovni ovšem pořád ubývá, ruší se celé soutěže. Neděsí vás to?
Obavy jsou naprosto na místě. Na jedné straně to hrozně mrzí, na druhé přímo pobuřuje. Protože si myslím, že když stát dá na sport více finančních prostředků a zachrání tím živost na venkově, vyřeší do budoucnosti spousty problémů. Jestli tohle nezachráníme, lidé se budou přirozeně stěhovat do větších center, kde budou chtít, aby měli zdravotní péči, jejich děti chodily do školy, měli možnost sportovat. Jestli se vesnice vylidní, bude to pro stát daleko hroší.
Skutečně je situace tak vážná?
Je. Není za pět minut dvanáct, ale už nám bije poledne. Stát by měl zvážit, zda aspoň za minimální podpory udrží život v obcích, nebo za pět, deset let bude řešit, co s opuštěnou krajinou na jedné straně, a co s přehuštěnými sídlišti na straně druhé.
Malé kluby nesmírně trápí složitá administrativa při žádostech o státní dotace. Než aby podstupovaly složitý proces, raději státní peníze, které v jejich případě činí několik tisíc korun, oželí. Nedá se jim pomoct?
To je vážný problém. Byrokracie narůstá ve všech agendách. Zdravý rozum se do tohoto systému při jeho tvorbě nevkládá. Na naše připomínky není příliš přihlíženo, až nastane požár, teprve se hasí. Znám stesky funkcionářů malých klubů, kteří říkají, že pro pět tisíc nebudou najímat člověka, který si za zpracování složitých dokumentů řekne o odměnu tisíc korun a stejně se pak ještě bojí, že přijde kontrola, bude pro nějakou nesplněnou maličkost dotace chtít vrátit a ještě vyžadovat penále. Je přece rozumné, že když někdo dostane dotaci deset tisíc, nemusí mít papírování stejné jako při milionu.
Už jsme zmínili, že fotbal je hlavním tahounem sportu na vesnici. V čem spatřujete jeho zásadní význam?
Fotbal není na provoz tak drahý, hrají ho děti rodičů, kteří nemají prostředky platit nákladnou výstroj nebo speciální individuální trenéry. Jsem za fotbal rád, protože sportování jako takové odtahuje mládež od nežádoucích rizik. Děti jsou v kolektivu, učí se zásady fair play, učí se spolupracovat, nesedí u počítačů. Pokud lze fotbalu pomoct, budu jenom rád. Je to pro českou společnost základní sport, od něhož se všechno odvíjí.
Týmů a družstev ovšem ubývá. Jste z Moravy, kde situace není tak hrozivá, ale v Čechách mnoho funkcionářů končí, protože se nesmíří s praktikami některých členů vedení FAČR, kteří dopředu určují, kdo postoupí a kdo sestoupí. Symbolem těchto nekalostí je místopředseda za Čechy Roman Berbr. Neznepokojuje vás to?
Hodně mi vadí, když pro chyby, selhání či dokonce úmyslné korupční jednání jednotlivců je vrhán špatný stín na celý fotbal. Pohybuje se v něm celá řada srdcařů a nadšenců, a je smutné, když ho řídí černé ovce. Vytvářejí negativní atmosféru a nedivím se, že mnozí dlouholetí zapálení funkcionáři nakonec sport, který milují, raději opouští. To si musí ovšem fotbal vyřešit sám. Měla by přijít revoluce odspodu a navrátit do vedoucích pozic lidi, kteří to myslí upřímně a čestně. Jestli je to ovšem vůbec možné.
Hodně vás při vyjednávání o státní podpoře poškodila dotační aféra Miroslava Pelty, ex-předsedy FAČR, a Simony Kratochvílové, tehdejší náměstkyně ministerstva školství?
Nemyslím, že by tolik ublížila obcím a městům jako sportovním klubům. Těm bezesporu. Některé dotační tituly se zpozdily, jiné nebyly čerpány či se úplně zavřely. Museli jsme pomáhat klubům s překlenovacími úvěry, zajišťovat jim půjčky, aby vůbec přežily. Tyhle kauzy sport poškodily minimálně z hlediska dobrého jména.
