Slavný Dakar absolvoval pošesté, počtvrté se na start postavil přímo jako řidič kamionu. A Martin Macík udržel vzestupný trend svých výsledků, jubilejní čtyřicátý ročník legendární rallye dokončil na pátém místě. Ještě po osmi etapách byl dokonce třetí, časté technické problémy mu však útok na stupně vítězů znemožnily.
Do České republiky se ale vrátil spokojený, jejich posádka Big Shock Racing týmu s navigátorem Františkem Tomáškem a navigátorem Michalem Mrkvou ukázala, že se může měřit s nejlepšími. A umístěním v první pětici si Macík splnil hlavní cíl.
Kdybyste měl říct na škále od jedné od desíti - jak moc velkým úspěchem páté místo je?
Úspěch to samozřejmě je velký, na té škále se můžeme bavit o sedmičce, osmičce. Nechci, aby to znělo nějak egoisticky nebo přehnaně, ale před Dakarem máme vždycky nějaké cíle, které si určíme jako celý tým. A náš cíl byla top pětka. Všichni se před závodem vždycky ptají, jaké máme plány. Základní cíl je pokaždé dojet ve zdraví a top desítka, protože v ní už jste mezi nejlepšími na světě. To, co je výš, se pak ale odehraje až na Dakaru, protože vy nejste schopní dopředu říct, že budete v top trojce. To prostě nejde, nevíte, jak to dopadne. Ale za páté místo jsme hodně rádi, je to velký úspěch, na to jak drsný Dakar to byl. Od minulého roku je to zas obrovský posun.
Pamatuji si vaši loňskou tiskovou konferenci, kde jste říkal, že Dakar člověka vycucne, vezme mu lidskou energii. Cítíte se zase "vycucnutě"?
Té energie mi to oproti minulému ročníku vzalo možná dvojnásob. Letadlem jsem do ČR letěl stylem, že jsem nevěděl, jak si mám lehnout, protože už jsem byl fakt úplně zničenej. Pak jsem zjistil, že jsem usnul na rameni navigátora. Když jsme přistáli, nepřijeli nám kufry, takže z letiště jsme odjeli bez nich. Pak jsem dorazil domů v domnění, že jsem plný sil. Ale vypadalo to tak, že mi přítelkyně udělala svíčkovou, tu jsem do sebe nabouchal a pak už jen vím, že jsme leželi a já usnul. Teď jsem rozleželý, ale to je přesně ta únava, která minimálně týden bude trvat, budu to všechno dospávat.
Pak se trochu nabízí otázka, co je na Dakaru tak výjimečného? Proč na něj za tímhle stavem jezdit?
To je dobrá otázka (zasměje se). Na jednu stranu je to droga, kterou, když už se do toho pustíte, prostě máte v sobě. Protože do té doby to jsou pořád jen nějaké plány a povyšování svého ega. Ale když to pak zažijete a daří se vám, tak vás to táhne zpátky. Já mám vysokou školu, máme tady x firem, které nám vydělávají spoustu peněz, baví mě podnikat. Ale stejně dělám ještě Dakar - je to něco, co vás naplňuje, zábava. Můžete cestovat, vidět kus světa a věci, které jen tak někdo nevidí. A taky děláte něco, v čem jste jeden z nejlepších na světě, což je vždycky velký tahák.
Dá se vyzdvihnout nejhezčí moment letošního Dakaru?
Nejhezčí je vždycky dojezd, i když ty emoce tak vůbec nevypadají. Tam nedokážete projevit vůbec nic, protože po čtrnácti dnech dojedete do cíle něčeho takhle těžkýho a tělo není ani schopné reagovat nějakou euforií. Ale spadne vám tam kámen ze srdce. A taky mě hrozně naplňovalo, když jsme na začátku jeli v extrémně vysokých dunách. Auto nám tam drželo záda, jelo se krásně. A když jsme sjížděli z duny dolů k moři, to panorama, které jsme viděli, to fakt nikde nevidíte. Protože normální člověk se tam nedostane, nemá ani jak. Bylo to nádherné, to jsou momenty, které utkví. Je to spojené s tím, že když člověk rád cestuje a poznává svět, tak je to super.
A naopak nejtěžší chvíle? Byla to desátá etapa, kdy jste museli dělat spoustu oprav a nabrali velkou ztrátu?
Asi desátá etapa, těch těžkých momentů tam ale bylo víc, protože pak už to na vás padá postupně. V "desítce" jsme toho ale měli spoustu, už jsme to chtěli hlavně dojet do cíle. Deset kilometrů před ním jsme ale uvízli v bahně s dvěma prázdnými pneumatikami. Na pokraji sil jsme je šli měnit, já už tam pak padnul na zem, nebyl jsem schopný se ani hýbat. Kluci taky jenom seděli, ale museli jsme to nějak udělat. Do jednoho kola natekla voda, takže když jsme ho chtěli dát zpátky na auto, mělo regulérně třeba tři sta kilo. Fakt to nebyla sranda, nějak jsme to dokázali, ale byly tam hodně silné emoce. Obrovské vypětí sil, cítil jsem se jako těsně před omdlením.
Pochyboval jste v té situaci, jestli etapu vůbec dokončíte?
Já jsem si regulérně říkal, že už se z toho nemůžeme dostat. Jsem člověk, který obecně hodně věří, snažím se ty další dva kluky tahat. Ale tohle byl moment, kdy jsme si říkali, že se odsud nedostaneme, dokud nás někdo nevytáhne. Jenže to by znamenalo hodiny ztráty. Do toho jsme neměli vodu, v autě minimum nafty. Prostě všechno špatně. A bylo vidět, že kluci už nevěděli, co dělat. Já říkal, že ty pneumatiky prostě musíme vyměnit, oni tvrdili, že v tom bahně to není reálné. Pustili jsme se do toho a postupnými kroky to zvládli. Byli jsme úplně vyřízení, mechanik Michal Mrkva byl na kraji breku, úplně odevzdanej, že už prostě nemůže. To si fakt nikdo nedokáže představit.
Síly se pak ale obnovují jen těžko, závod běží neúprosně dál, že?
Když po tomhle všem přijedete do cíle etapy, tak je to fajn, ale zároveň dobře víte, že ještě ani zdaleka nejste v cíli Dakaru. Řekli nám, že další den budeme startovat v 6:30 a byla jedna hodina ráno. To byl tak hrozný pocit, říkal jsem si, jak se mám jako vyspat, vždyť to nejsem schopný zvládnout. Pak se nám od té doby každý den přihodilo něco, co jsme museli řešit. Když to děláte každý den, už vám to vleze pod kůži. Znova se něco přihodí a je to třeba hovadina, která se stává, ztratíte pět minut, ale už vás to v té hlavě drásá. Ale vy si musíte říct: Ne, já prostě pojedu dál a budu nejlepší.
Dají se tyhle postupy v kritických situacích nějak natrénovat?
Podle mě nedají. Já byl fyzicky výborně připravený od trenéra, což mě podrželo přesně v těchto momentech. Ale tohle jsou spíš psychické věci, které vás naučí až ten samotný Dakar. To se vztahuje i k tomu, proč to vlastně děláme - myslím, že Dakar mě vždycky posune strašně daleko i životně, protože prožijete tyhle situace. A dobře si pak rozmyslíte, jestli vám stojí za to nervovat se s pitomostmi, které vlastně pro život vůbec nemají takovou hodnotu.
Už jste trochu naznačil, a říkala to i spousta dalších závodníků, že letošní Dakar byl těžší než ty poslední. Bylo to tak?
Určitě. Od roku 2013 jsem jel šest Dakarů a tenhle jubilejní čtyřicátý ročník z nich byl suverénně nejtěžší. Bylo tam fakt všechno, kromě jedné etapy se nic nezkracovalo. Permanentní nedostatek spánku, různé nemoci, přechody z extrémních teplot, nadmořských výšek, vody, sucha, zimy. Prostě všechno. A to se čtrnáct dní v kuse nezastavilo. Když už jste mysleli, že etapa bude jednodušší, protože jsou všichni zničení, tak byla ještě o to horší. V tomhle všem to bylo hodně náročné.
Zmínil jste nejrůznější přírodní překážky, která z nich nejvíc nesedí vám?
Na nadmořskou výšku jsme trénovaní a zima mi nevadí, já mám největší problém s vedrem. V Argentině jsme závodili během poledne a tam úplně cítíte takový obrovský opar, který vás zevnitř rozpaluje a způsobuje únavu. S tím vedrem bojuju, kamiony mají nevýhodu, že přes poledne startují vždycky. V té kabině je to hardcore.
A spánek asi schází taky.
Samozřejmě, tam to funguje tak, že při životě vás celý Dakar drží ten adrenalin a stres. Ale když závod skončí, tak to na vás padne a jste mrtvej. To je fakt drsný, je neuvěřitelné, co to tělo dokáže, najednou jste úplně nepoužitelnej.
Průměrně závodník naspí na Dakaru za noc kolik?
První týden jsem spal vždycky mezi šesti a osmi hodinami. Pak v těch zbylých osmi etapách to ale bylo horší. Já spal průměrně něco mezi čtyřmi, pěti hodinami, kluci méně. Celkově se tak dostanete průměrně na nějakých pět, šest hodin, což ve spojení s velkým fyzickým výdajem není úplně nejlepší. A já jsem řidič, takže spím nejvíc, protože jsem to já, kdo to musí odřídit, za volantem jsem strávil minimálně čtrnáct hodin denně. Navigátor se snažil chodit spát se mnou a u mechaniků je to úplně pasé. Za poslední týden soutěže bych řekl, že jestli přes noc naspali celkově tři hodiny, tak je to dobrý.
Jak na vás v Jižní Americe reagovali fanoušci?
U nich je v dnešní době obrovská výhoda v sociálních sítích, mluvíme o tisících lidech, kteří mě celoročně na Instagramu a Facebooku sledují. Na trati to vidíte, oni volají vaše jméno, radují se, když přijíždí náš kamion. Jsme jeden z mála týmů, co to takhle má. A zase se vrátím ke story v bahně, kde nám "místňáci" pomáhali. Polovina těch lidí podle mě byla nalitá, ale měli u sebe lopaty, čelovky a začali nám pomáhat. Do vypětí svých sil to tam rvali, co jsem jim řekl, tak udělali. Jenže já samozřejmě neuměl jinak než anglicky a oni jinak než španělsky, takže jsme se domlouvali posunky, rukama nohama. Byl to zážitek a je neuvěřitelné, že ti lidé tam nechali veškerou svou sílu jenom proto, aby nám pomohli. A jediné, co jim za to stačilo, bylo selfíčko, které jsme vyfotili před odjezdem. Ti lidé jsou v tomhle strašně super. Ale má to i stinné stránky, kdy vám na trati občas překážejí a jsou na místech, kde by být neměli.
Dlouhodobě říkáte, že vaším cílem je být na Dakaru jednou lepší než váš otec, který nejlépe dojel čtvrtý. Takže za rok znovu?
No, co mi zbývá (směje se). Ne, tohle jeden z mnoha cílů v mém životě, ale není to nic, bez čeho bych se neobešel. A není to jen o tom, že bych chtěl být lepší než táta, ta top trojka je ale zkrátka zase o level výš. Příští účast zatím nemůžu stoprocentně potvrdit, nemám za sebou jednání se všemi partnery. Letošní ročník ale byl velmi povedený, ohlasy mám jen pozitivní, takže věřím, že si sedneme a příští sezonu vyřešíme.
