Pouze Karel Loprais zanechal v dakarských dunách hlubší stopu. Pětinásobný vítěz Josef Macháček zůstával na své čtyřkolce vždy tak trochu ve stínu jeho kamionu. Letos má podle svých slov poslední šanci českou legendu dorovnat v počtu titulů. Bez romantických řečí a s chladnou hlavou.
Nalákat vás k velkému rozhovoru už není nic jednoduchého. Řekl jste, že "přestanete kecat a začnete víc jezdit". Proč?
Nejvíc mě štve, že jsem největší úspěchy slavil takřka v utajení. Teď je kolem toho spousta řečí, a přitom jsem od té doby pětkrát nedojel! Hodně kecám a pak nabourám. To je ale na Dakaru normální. Pádů jsem zase tolik neměl. Nedojel jsem kvůli nim jen dvakrát - v roce 2010 a loni. Trochu mi to naznačilo, že bych se na závodění měl vykašlat.
| Josef Macháček (60) |
|
Narodil se v Heřmanově Městci. Je celoživotním motoristickým závodníkem. Začínal jako motokrosař, po vojně se stal členem Střediska vrcholového sportu Svazarm Praha. V roce 1996 kvůli zdravotním problémům s koleny přesedlal na čtyřkolku, na které kromě krátké etapy na bugině (2014 až 2016) závodí dodnes. Patnáctkrát se účastnil Rallye Dakar, prestižní závod pětkrát vyhrál (2000, 2001, 2003, 2007 a 2009). |
Ale nevykašlal jste se. Přitom už před sedmi lety jste řekl, že jet na Dakar ve vašem věku je drzost. Co je to teď?
Totální nesmysl! Utrpení, rasovina. Ani nevím, co mě tam furt táhne. Tady se v zimě děje prd, tam je alespoň teplo. Někdo za vydělané peníze cestuje, utrácí, já o ně přicházím na Dakaru. Poprvé jsem řekl, že končím, v roce 2003. Měl jsem už jen stavět čtyřkolky a poskytovat servis. Pak mi došlo, že pořád držím jakž takž pohromadě. A navíc jsem drzej. Loni to se mnou praštilo o zem, letos to se mnou třeba praští pořádně a bude to v prdeli.
Nezvládl jste po loňské nehodě dát závodu definitivní sbohem?
Vypadl jsem už ve čtvrté etapě. Škoda, měl jsem skvělou techniku i náhradní díly. Ale praštil jsem sebou opravdu tvrdě, operace byla nevyhnutelná. V životě jsem neměl moc úrazů, vůbec jsem netušil, jak se zmátořím. Hrozně mě překvapilo, že když jsem po osmi měsících na čtyřkolku v Maďarsku zase sedl, připadal jsem si, jako kdyby se nic nestalo. Pak jsem to zkusil ještě na těžké, výkonné čtyřkolce v Tunisku. V dunách, které jsou mnohem složitější než třeba v Peru, se mi jelo úplně v pohodě. Tak jsem si řekl: Proč to ještě nezkusit?
Letošní Dakar je tedy již stoprocentně poslední?
Asi ano. Maximálně mě ještě někdo může přesvědčit, abych byl součástí posádky nebo doprovodu. Je mi šedesát, nejsem mladý cucák, který by měl život před sebou. Věk neochčiju, bylo by to rouhání. Cítím se sice pořád dobře, ale reakce můžu mít pomalejší. Když jsem letos svou čtyřkolku předával ve francouzském Le Havre, bral jsem to už s takovou samozřejmostí, jako kdybych si šel do krámu koupit rohlíky. Přitom to je velká událost! Dakar se pro mě zkrátka stal rutinou. Cítím se až moc suverénně. Nedávno jsem viděl boxerku, která měla nad soupeřkou evidentně navrch. Začala na ni dělat opičky a gesta. A bác! Konec! Ležela na zemi a čuměla, dostala k. o. Říkal jsem si: To máš za to!
Nevypadáte před odjezdem zrovna nadšeně, plný elánu.
Beru to trochu jako práci. Ale jinak se těším na písky, duny… Závod sám už neřeším tolik jako v mládí. Chci hlavně dojet. Etapy teď jezdím s lehkostí, všechno si v klidu rozložím. Dřív jsem nadával, odpočítával kilometry do konce, teď si víc užívám. Navíc moc netrénuju, jsem línější. Jdu cvičit, píchne mě v lokti a jsem čtrnáct dnů mimo.
KOMPLETNÍ ROZHOVOR S JOSEFEM MACHÁČKEM NALEZNETE V LEDNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INTERVIEW.
