Hrdinové a smolaři
Obrat z říše snů i smutný žokej. Kdo zářil a komu zbyly oči pro pláč?

Uplynulý rok napsal plno nezapomenutelných momentů, ve kterých sportovci buď zazářili, nebo naopak pohasli. O vítězná gesta, ale i slzy smutku nebyla nouze. Připomeňte si největší smolaře a hrdiny roku 2017.

Marek Stromský

Smolařem roku vyhlašuji Marka Stromského, který opět nevyhrál Velkou pardubickou. Skvělý český žokej se letos na start nejslavnějšího dostihového závodu postavil již popatnácté, tentokrát v sedle favorizovaného koně Charme Look. Tato dvojice byla žhavým adeptem na vítězství. A jako mnohokrát předtím se žokejovi postavily do cesty okolnosti, proti kterým byly jeho dlouholeté zkušenosti krátké. Třiačtyřicetiletému závodníkovi nejspíš není přáno elitní závod ovládnout.

Cesta Stromského kariéry zdá se být jen těžko uvěřitelná. Kariéře žokeje se rodák ze Štěpánkovic věnuje bezmála třicet let. Dva z jeho koňů dopadli v závodu tak nešťastně, že museli být utraceni. Dvakrát se žokej radoval z celkového vítězství ve Velké pardubické, dvakrát však šlo o radost předčasnou. V roce 2008 s ořem Amant Gris jako první projel cílem, nicméně díky špatnému odbočení byla dvojice diskvalifikována. A aby té smůly nebylo málo, se stejným koněm dojel o dva roky později ve strhujícím závěru druhý, těsně za fenomenálním Josefem Váňou a jeho Tiumenem. Tato prohra byla doslova "o délku jazyka".

Podruhé byla radost přeci jen delší, i když je to jen malá náplast na žokejovu smůlu. V roce 2015 s valachem Nikasem závod vyhrál, a to dokonce v novém traťovém rekordu. Jenže následně byl bohužel potvrzen doping vítězného koně, tudíž se ani tentokrát Stromský vysněného titulu nedočkal.

V reakci na tuto nepříjemnou zkušenosti se nešťastník rozhodl kariéru ukončit. Ale vítězství, které bylo několikrát na dosah ruky, je natolik lákavé, že to přece jen Stromský neodpískal a začal se připravovat na závod v roce 2017. Už by to konečně mohlo vyjít, byly nejspíš myšlenky, které žokejovi proudily v hlavě před startem. Favorizovaný kůň, léta praxe a zkušeností. Blátivý terén, který by mohl sednout, vše bylo připraveno na velké vítězství. A Charme Look v sedle se Stromským směle zdolával překážky a nechával za ocasem jednoho soupeře za druhým. Jenže pak koni došel dech, žokej byl nucen zastavit a ze závodu odstoupit. 

"Přece nebudu riskovat zdraví koně a dojíždět ho na nějakém osmém místě, abych zároveň riskoval jeho zranění na posledním skoku. Vím, že ho mají všichni rádi. Nemělo smysl pokračovat," dodal žokej. Zároveň dodal, že to i přes obrovskou smůlu ještě rozhodně nebalí a pokud to bude jen trochu možné, dočkáme se jeho startu i v roce 2018. V tu chvíli snad nebude diváka, který by vytrvalému a sympatického žokejovi vítězství nepřál.

Adrián Solano

Originální událost na hranici absurdity pobavila začátkem roku celý svět. Příběh z Venezuely, kdy se běžkař na lyžích kvalifikoval na mistrovství světa do Finska, připomíná spíš filmovou komedii Kokosy na sněhu než realitu. Adrián Solano viděl sníh možná tak na obrázku, nicméně pilně trénoval na kolečkových bruslích a na kole. Proto se v Caracasu rozhodli pro krok vskutku nevídaný - poslali třiadvacetiletého nešťastníka na sever, aby zabojoval na závodech v klasickém lyžování.

A není sporu o tom, že šlo o tuhý boj. Moment, kdy Solano vystartoval a jen tak tak udržel rovnováhu hned metr před startovní branou, patří k nejvtipnějším sportovním záběrům celého roku. Samotná cesta Venezuelana přes půl světa však měla několik zábavných momentů ještě před nezapomenutelným startem. Jediný, kdo se nejspíš nesmál, byl sám závodník.

Krkolomné pády i čiré zoufalství Venezuelana by nemusely být takovou pohromou, kdyby se měsíc před startem MS klasiků dostal do Švédska, kde si chtěl trochu zatrénovat a sníh vyzkoušet. Jenže když 19. ledna přiletěl do Paříže vybaven pouze osmadvaceti eury a velkou chutí sportovat, na letišti se k jeho historce stavěli skepticky. Venezuelan, černoch, a jede lyžovat? Ani náhodou, řekla si kontrola a poslala zklamaného závodníka zpět do rodné země. Jako přídavek navíc slízl obvinění z ilegálního přistěhovalectví.

Solano už se pomalu loučil se startem v Lahti, jenže jistému podnikateli se zapáleného mladíka zželelo a koupil mu novou letenku. S přestupem v Amsterdamu, pro jistotu. Rodák z Maracay se tak přece jen na start postavil a to, co následně předvedl, nemá obdoby. Chudák Solano absolutně nevěděl, co má na běžkách dělat, do dějiště mistrovství nejspíš dorazil na poslední chvíli, protože běžky měl pravděpodobně na nohou poprvé.

Komické divadlo plné neuvěřitelných podklouznutí a pádů běžec nakonec vzdal a nejspíš zůstane u kolečkových bruslí. Nicméně sympatický zoufalec si za svou odvahu, odhodlání a pobavení získal přízeň fanoušků po celém světě. Pokud se ještě někdy rozhodne reprezentovat svou zem na běžkách, s pasovou kontrolou nejspíš mít problém nebude. Jméno a obličej venezuelského smolaře se díky jeho vystoupení jen tak nezapomene.

 

Usain Bolt

Těžko bychom mohli vynechat běžeckou modlu a sportovní zázrak v podobě fenomenálního Usaina Bolta, kterému závěrečné loučení opravdu nevyšlo. Dlouhán proslul nejen úžasnou rychlostí, ale i svými vítěznými gesty. A hlavně tím, že nechává své soupeře v závěsu. Nejrychlejší člověk v historii, který se jako vůbec první dostal na své oblíbené stovce pod čas 9:60.

Na rozdíl od svých soupeřů byste na něm těžko hledali známky únavy. Jeho styl běhu "start - tři kroky - cíl" působil na amatérské oko diváka téměř laxním dojmem. Bolt si zkrátka odskočil, s prstem v nose s přehledem porazil soupeře a závěr vypustil. Na jamajského osminásobného držitele zlaté olympijské medaile sportovní historie dlouho nezapomene. A na jeho loučení s kariérou bohužel také ne.

13. srpna se na mistrovství světa v Londýně postavil na start svého posledního závodu. Předtím nestačil v závěrečném individuálním běhu své kariéry na Justina Gatlina ani Christiana Colemana a doběhl si pro bronzovou medaili. Chuť si běžec zvyklý na zlato chtěl spravit ve štafetě, která byla jednou z nejsledovanějších atletických akcí vůbec. Nikdo si nechtěl nechat ujít závěrečnou stovku běžeckého fenoména. Jenže ouha. Bolt se těsně po předávce na svém čtvrtém úseku zhroutil k zemi, a své loučení tak dokončil nejhůře, jak mohl. Závod nedoběhl. Přestože to sám Bolt bral s odstupem času sportovně, takový konec kariéry si rozhodně nezasloužil.

Hrdinů byla v uplynulém sportovním roce celá řada. Nespočet gólmanů vychytalo nechytatelné, Federer se stal modlou Laver Cupu. Srdceryvné příběhy, ve kterých maratonci pomáhají do cíle svým soupeřům, návraty sportovců, kteří se potýkali s nemocí, či výhry outsiderů nad favority. Těžko vybrat nejzásadnější momenty, přesto si tři příběhy zaslouží připomenout.

Petra Kvitová

Už trochu ohraný příběh o tom, jak koncem roku 2016 neznámý pachatel napadl slavnou tenistku v jejím prostějovském bytě nožem. Ta si z incidentu odnesla ošklivě pochroumanou ruku, přesto se na kurty vrátila a pranic neztratila ze své přezdívky "lvice". Naopak, v roce 2017 se prala nejen na kurtech, ale i s pošramocenou psychikou a v neposlední řadě s ošklivým poraněním.

Na případu Kvitové je zajímavé suverénní odhodlání hráčky i nezdolný úsměv, se kterým o návrat bojovala. Přes několik operací i nejistou prognózu neztrácela nic ze svého optimismu a pravidelně informovala fanoušky o svém zdravotním stavu. I když přiznala, že to bylo velmi těžké, její návrat má nakonec sladkou tečku. Jedna z nejsympatičtějších hráček na okruhu ukončila sezonu jako devětadvacátá hráčka tenisového žebříčku, což je víc, než by čekali i zarytí optimisté.

V příštím roce navíc nebude obhajovat moc bodů, tudíž by se mohla vyšplhat ještě výš. A kdo ví, třeba potřetí ovládnout oblíbený Wimbledon. Tenisové nadání pro to jistě má, a když bude fungovat hlava, nic není nemožné.

Tomáš Rosický

Pro někoho možná překvapivé jméno. Rosický má za sebou bohatou kariéru, kterou odstartoval v pražské Spartě. Následovala zahraniční angažmá v nejprestižnějších elitních evropských klubech Borusii Dortmund a Arsenalu. V roce 2017 se opět vrátil do Sparty, kde v rudém dresu zakončil svou úchvatnou fotbalovou jízdu. Tak co je na "Malém Mozartovi" tak výjimečného?

Jediné slovo, které z něho udělalo ještě většího hráče, než byl. Odhodlání. Téměř po celou svou kariéru v kopačkách se Rosa potýkal se zraněními. Často ho v zásadních zlomech a momentech jeho kariéry vyřadila ze hry, sedmatřicetiletý, dnes už bývalý hráč vždy našel sílu a odvahu vrátit se zpět na trávník. A hrát jako bůh.

"Budeš nám chybět, Malý Mozarte," je poklona, kterou Rosickému na Twitteru vysekl londýnský klub Arsenal. O tom, jak velkou stopu fotbalový velikán v srdcích svých spoluhráčů, protihráčů i fanoušků zanechal, svědčí obrovské množství vzkazů i gratulací ke skvělé kariéře. Těžko hledat fotbalistu, který by samotnou hru tak miloval a tak těžko se jí vzdával. Přestože jedna z jeho nelichotivých přezdívek byla "Pan sklenička" a bohužel celkem trefně vystihovala Rosického vleklé zdravotní potíže, sám hráč se i přes občasný výsměch a nepochopení několikrát vrátil. Největší hrdinství je v odvaze pověsit milované kopačky na hřebík.

New England Patriots

Zápas zápasů. Téměř 110 milionů Američanů netrpělivě sleduje, kdo se v letošním roce stane králem amerického fotbalu. Letos se mezi nejlepší týmy do očekávaného finále dostaly týmy Atlanta Falcons a New England Patriots. Je odehráno čtyřiatřicet z šedesáti minut utkání a Atlanta vede nad svými soupeři 28:3. Zápas je prakticky rozhodnut, jenže dokud rozhodčí neodpíská konec, konec není.

Klub z Georgie už má prakticky své první historické vítězství v kapse, jenže Patrioti zničehonic chytí druhý dech. Navzdory tomu, že odvrátit pětadvacetibodový náskok je něco, o čem se doposud nikomu ani nezdálo. Navzdory tomu, že v Houstonu už fanoušci oslavovali triumf. Dosavadní maximální rozdíl, který museli pozdější vítězové ve finále kdy zvrátit, činil deset bodů.

Patrioti zaznamenali svůj první touch down až těsně před koncem třetí čtvrtiny, a hráči tak měli pouhou čtvrtinu na to, zvrátit zdánlivě nezvrátitelné. Mnoho podporovatelů klubu ze státu Massachusetts vyměnilo svou přízeň za spánek. Když se pak ráno dozvěděli o malém sportovním zázraku, museli mít pocit, že ještě sní.

Především díky neskutečné nahrávce Bradyho a ještě více neskutečnému chycení Edelmana si Patrioti vypracovali klíčový touch down a rázem bylo srovnáno na 28:28. Zápas se prodlužoval. Modrobílí vyhráli veledůležitý los, útočili a k neuvěření svých soupeřů i celého světa dopravili míč do end zóny. Zde opět vynikl chytrostí Brady, který nahrál míč Whiteovi a ten ho dokázal dopravit za čáru. Obrat století byl dokonán.