V sedmačtyřiceti letech je nejstarším sportovcem české výpravy. Děkovný dopis od prezidenta Husáka za zlatou medaili dostal už po olympiádě v Soulu. Teď se Miroslav Varga opět vrací, aby pokořil o generaci mladší střelce.
Zítra se představí v pekingské střelnici. "Na olympiádě v Číně budu spíše tratit. Ale stojí to za to," říká.
Váš start je specifický, protože se na olympijské hry vracíte po šestnácti letech. Je to u střelců běžné?
Ne, je to opravdu velká rarita. Myslím, že se to snad ještě ani nestalo. Ale jsou střelci, kteří stříleli se mnou a střílí stále i v pokročilejším věku. Například jeden ze slovinských soupeřů jede už na sedmou olympiádu, já teprve na třetí.
Proč vlastně k té dlouhé pauze došlo?
Přišla změna režimu a já náhle viděl mnoho jiných možností. Chtěl jsem se uplatnit i v jiném oboru, abych neskončil jako jiní sportovci, kteří ve čtyřiceti skončí a zjistí, že nevědí, co dál. Proto jsem začal podnikat s vybavením na sportovní střelbu.
Přesto jste se nakonec k vrcholné střelbě opět vrátil. Proč?
Ono to není úplně tak, že bych najednou oprášil pušku a začal zase střílet. Střílel jsem stále, ale pouze po těch našich domácích pouťácích. Před čtyřmi lety mě to ale opět oslovilo. Viděl jsem, že výkony, které střílím jako amatér, by při troše práce mohly být srovnatelné s českou, potažmo evropskou špičkou. Samozřejmě to ale stálo mnoho peněz, tréninku a odříkání. Vracet se je daleko těžší.
Vraťme se zpátky. Jak to vypadalo, když jste přivezl ze Soulu to zlato?
Dostal jsem nějaký metál a potom jsem dostal tradiční telegram od Husáka.
A co psal?
Takové ty tradiční řeči jako „za dobrou reprezentaci a příkladný přístup ke sportu". Já už ani nevím. Já to moc nečetl.
A musel jste se pak ještě někde producírovat na oficiálních politických místech?
No, to jsem musel, jinak by mě nikam nepustili. Na vyhlášení sportovce Československa. Tam jsem byl třetí za Pribilincem. Poté na ÚV Svazarmu a taky na Hrad a k ministru obrany. Tam jsem toho ale využil a požádal ho o byt.
To jste za ním přišel a řekl „chci byt"?
To se tak vždycky využívalo situace. Já jsem v té době neměl velký byt, a tak jsem toho využil, protože jsem byl voják a neměl jsem služební byt.
Kam se posunula sportovní střelba za těch šestnáct let?
Posunula se v tom, že se zmenšila desítka na terči a světová špička se naopak rozšířila. Stejně jako v ekonomice jde hodně nahoru i ve sportu Asie. Objevilo se mnoho dobrých střelců z Malajsie, Indie a Japonska. Stejně tak v arabských státech je vidět, že příval peněz do střelby přinesl dobré výsledky.
Lze dneska vůbec dělat sport na vrcholové úrovni s prázdnou kasou?
Alespoň ve sportovní střelbě to nejde. Na vrcholné výkony musíte mít nejlepší střelivo a také výbornou zbraň, což je velká alchymie. Když přijedete do fabriky, tak ze dvaceti vyberete pouze jednu, která je srovnatelná se světovou špičkou.
Vážně? Já si někde přečetl, že prý jedete s tou původní, se kterou jste vystřílel na olympiádě v Soulu zlato...
Původní je akorát pažba, dvacet let stará. Hlaveň a závěr jsou ale nové. To by jinak nešlo.
Váš návrat je specifický i v tom, že jste olympijské zlato vyhrál ještě coby reprezentant totalitní země...
No, po pravdě se toho moc nezměnilo. Ten centrální systém, který fungoval tehdy, tu díky střediskům vrcholového sportu a resortům jako armáda a policie stále je. Změnou doby se zde ale objevují i střelci z ulice, kteří si mohou na vlastní náklady koupit nejlepší vybavení, a právě proto dochází k tření. K lidem z ulice je cítit averze. Protože všichni jsou stále zvyklí fasovat flintu, a proto reprezentovat. Já jedu na olympiádu jako jediný s vybavením, které jsem si koupil za vlastní peníze.
Zažil jste kvůli tomu nevraživost?
Koukali na mě nevraživě, protože jsem narušil zkostnatělé pořádky, které jsou tu nastavené. Ti, co jsou za to placeni, se na tenhle můj návrat dívají jako na ohrožení svých pozic. Jako že na ně vrhám špatný stín. Hlavně zaměstnanci resortů se bojí, aby jim někdo nevytkl, že za to berou peníze, a já pak přijdu jako amatér, který to dělá po práci, a přestřílím je.
Jak se na střeleckých výkonech projevuje vyšší věk, co člověk ztrácí?
Myslím, že největším problémem je motivace. Střílet profesionálně dvacet let jde na hlavu. Myslím, že je lepší u toho pracovat, protože člověk přijde na jiné myšlenky. Jinak se musí zákonitě zbláznit. Zkušenosti jsou ale velké plus. Člověk se umí vyrovnat z těžkými podmínkami, jako je vítr nebo změna světla.
Na olympiádě v Soulu jste zaujal rychlou střelbou, která je dnes velkým trendem. Je to vaše výhoda, že jste byl vlastně v tomto směru průkopníkem?
Byla to výhoda a je to i dnes. Ale vyžaduje absolutní trénink. Rychle střílet nemůže každý. O střelcích se říká, že jsou tiší a vyrovnaní, protože střelba je především o hlavě. Já střílím zhruba za třetinu času. Závodníka pak nepotká tolik krizí.
Dnes dává český olympijský výbor za zlato milion, kolik to bylo tenkrát?
Tehdy jsem dostal tisíc dolarů a něco přes sto tisíc korun. Tak jsem si koupil žigulík.
...a ten vám teď dojezdil, tak jedete na další olympiádu.
Ne, proto to rozhodně nedělám. Za tu dobu jsem vystřílel asi patnáct aut. Na olympiádě v Pekingu budu naopak spíš tratit. Příprava mě stála asi tolik, jako dostanu za bronzovou nebo stříbrnou medaili (tři sta tisíc, resp. půl milionu korun, pozn. red.).
Dnes už olympijská medaile nemá cenu jen sportovní, ale dá se i dobře marketingově využít. Přemýšlíte podobně? Kdybyste získal další zlato, byl by to velice silný příběh...
To by byl určitě hezký příběh, ale je to spíš pěkný sen. Jsem na zemi, a kdybych na to myslel, nic bych asi netrefil. To se totiž nestane. To se ještě nikdy nestalo.
Olympiádu v Číně mnoho lidí kritizuje kvůli tamnímu porušování lidských práv. Jaký je váš názor na bojkot?
Politiku jsem neřešil, protože ji neřeším ani v České republice. Tady je otřesná. Všichni poukazují na lidská práva v Číně, ale každý by si měl nejprve zamést před vlastním prahem.
Chcete říct, že je to tu podobné jako v Číně?
To určitě ne. Je tu ale mnoho jiných věcí, které se mě dotýkají.
Co máte namysli?
Například to, že Městská část Praha 4 mi dá výpověď z bytu před olympiádou. A nešlo se s nimi ani sejít k nějakému řešení. Ten byt je obecní. Ale já nemohu bydlet doma, protože reprezentuji. Podle nich mám ale víc nemovitostí mimo území Prahy. Mají na to právo, ale způsob jednání je totalitní. Není to jednoduché řešit během přípravy.
Foto: Jan Zatorsky
