Rozhovor
Baseball v Japonsku? Žij, nebo zemři, říká reprezentant Sládek

Jedna z největších hvězd českého baseballu Jakub Sládek si užívá volno jako extraligový vítěz. S pražskou Kotlářkou dokázal ve finále zdolat brněnské Draky a po 22 letech tak přemístit mistrovský pohár z Brna do Prahy. Jak ale pálkař Sládek vzpomíná na svá někdejší angažmá ve Spojených Státech či v Japonsku?

V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ se rozpovídal o poměrech v jednotlivých zemích, kde během své kariéry působil i o tom, jakou má česká baseballová reprezentace šanci uspět na olympiádě v Tokiu.

Působil jste v mnoha týmech po celém světě. Jaké byly největší rozdíly v jednotlivých zemích?

Každá země měla určitě něco specifického a zajímavého. Jako poměrně mladý jsem se dostal do Německa, kde náš tým dřel jako jedna velká rodina. Během té doby už byla úroveň baseballu v Evropě na vysoké úrovni a díky tomuto angažmá jsem měl možnost se pomalu připravit na hraní v těch dalších zemích. Když jsem se dostal do Ameriky, byl to úplný opak. Je tam spousta hráčů a týmy si vybírají jen ty nejlepší. V zámoří je to velká dřina a záleží na každém hráči, jak se dokáže soustředit a připravit. V Japonsku to bylo vůbec nejtěžší, protože tam je to stylem "žij nebo umři". Tam jsme trénovali šest nebo sedm hodin v kuse.

Co se během tak dlouhého tréninku dá vůbec dělat?

Ve chvíli, kdy jsem tam začal, tak to bylo opravdu náročné. Rozcvička trvala hodinu a byla plná jenom sprintů a po hodině, kdy jsme už nemohli, tak jsem říkal: "Díky, super trénink". A oni mi na to jen odpověděli, že to je teprve rozcvička. Ve chvíli, kdy jsme to takhle dělali každý den, tak jsem teprve pochopil, že si nedělají srandu. Hodně to tam bylo o fyzické, ale i mentální přípravě. Dodnes však vím, že to bylo bezkonkurečně to nejvíc, co jsem kdy zažil.

Jak to zvládali místní hráči v Japonsku?

Bylo to ostrý i pro ně, ale neremcali, protože věděli, že je to čeká.

Jak moc se v České republice blížíme k úrovni zahraničních klubů z té světové špičky?

Přijde mi, že je zde už více hráčů, kteří jsou schopni hrát na vysoké úrovni. Dříve to bylo o jedincích, ale teď už vím, že je u nás několik kvalitních týmů a myslím, že i český národní tým ukazuje, že ta vítězství nejsou často jen náhody. Spousta mladých hráčů už si měla možnost vyzkoušet zahraniční angažmá, a když k tomu teď přidají zkušenosti, tak to bude ještě mnohem lepší.

Bylo pro vás obtížné prosadit se jako českému hráči v zahraničí?

Bylo to těžké, ale moc jsem si to nepřipouštěl. Do Philadelphie jsem šel jako vůbec první Evropan a to nebylo vůbec lehké. Bylo mi sedmnáct let a v té době jsem neuměl ještě ani pořádně anglicky. Ač mezi touto silnou konkurencí jsou s vámi spoluhráči v jednom týmu, tak nejsou vaši kamarádi. Vy jím víceméně kradete to jejich místo, takže to bylo poměrně dost ostré.

Znamená to, že jste si ve Philadelphii neudělal žádné kamarády?

Díky bohu jsem si tam udělal neutrální pozici. Takže se se mnou bavili jak Američané, tak Venezuelané, jak bílí, tak černí. Mezi sebou se však nebavili. Pak se tam našlo i několik hráčů, kteří se sice baví, ale nechtějí tolik. To především ti, kteří hráli na stejné pozici. Ti se pak takhle hnusně chovají i ke všem ostatním. Musím však zmínit, že dodnes mi tam zůstali úžasní přátelé.

Fungovalo tohle konkurenční prostředí i v ostatních zemích?

Ano. Například v Japonsku mají hráči k sobě ohromnou čest a úctu. Všichni se zdraví a před každým zápasem se skládá čest úklonem. Potom domácí publikum vyřve jméno soupeřova týmu, naopak soupeřovo publikum vyřve jméno domácího týmu. Jakmile začne zápas, oba týmy jsou už znovu v roli rivalů. Ty způsoby v Japonsku mě pomohly i jako člověku.

Přibližte českému čtenáři profesionalitu baseballu u nás. Jak je to zde profesionální sport?

Přijde mi, že v České republice je ta úroveň taková, že klidně může být poloprofesionální. Bohužel ti hráči jsou stále ještě nedocenění. Přijde mi třeba nesrovnatelné to, že například nejlepší ženy v basketbalu mají sto až dvě stě tisíc plat a ty úplně nejlepší hráčky ještě víc. Přitom na ně chodí srovnatelný počet diváků jako na naše zápasy. Jenže baseballisté u nás za to nemají ani korunu. Je tomu tak i dnes, kdy jsme na úrovni top Evropy.

Když to srovnáte s vaším angažmá v zahraničí. Jak je v těchto zemích baseball profesionální?

V Japonsku už profesionální podmínky během mého angažmá byly. Hráči byli placení, i když se nejednalo o závratné částky. V Americe jsou pak ty peníze obrovské.

Na olympijských hrách v Tokiu 2020 by se měl zařadit také baseball. Mají Češi na to se olympiády zúčastnit?

Bude záležet především na nás hráčích, jak moc budeme dřít. Jestli však budeme chtít všichni tak, jako chci já, tak šance bude veliká. Bude rozhodovat spousta drobností v konečné fázi, ale ten tým máme kvalitní. Třeba Holandsko má tým složený z hráčů, kteří hrají v zahraničí jako profesionálové a za tu sezonu odehrají přes 100 zápasů, oproti tomu Češi zhruba 35.

Myslíte, že by v té konkurenci český tým mohl uspět?

Když půjdeme první z Evropy, tak máme velkou šanci udělat hezký výsledek.