Na vlastní kůže
Dokončit Spartan Race není jen tak. Může se změnit v utrpení

Minulý víkend se v chladivém počasí uskutečnila v Kutné Hoře řada závodů z populární série překážkových běhů Spartan Race, které se zúčastnili elitní závodníci doplnění o tisíce nadšenců. Samotná disciplína se netají tím, že by se výhledově chtěla poprat o místo na olympiádě, a tak nás zajímalo, co obnáší absolvovat takový závod. Volba padla na více než pětikilometrovou trať s dvaceti překážkami - takzvaný sprint. Reportér (s převážně běžeckými zkušenostmi) on-line deníku TÝDEN.CZ si to vyzkoušel bez specializovaného tréninku. Jak to dopadlo?

Před startem ukazovala rtuť teploměru hodnotu okolo pěti stupňů a voda se zdála ještě chladnější. Jak moc, to jsem se měl dozvědět v polovině drsného závodu konaného v malebném okolí Kutné Hory. V úvodních kilometrech jsem s překážkami spíše neúspěšně zápolil, než je překonával. A tak, když jsem lezl do ledového potoka, splavený po předchozím běhu, měl jsem za sebou už několik desítek angličáků, takzvaných burpees.

Psychika dělala svoje. Minimálně předtím při ručkování (každá překážka má svůj specifický název, ale pro větší autentičnost jsem si je pojmenoval po svém) mi chyběly centimetry, abych šel bez trestu dál. V poslední moment mě ale zradil úchop a já se poroučel k zemi. Angličáky bolely dvakrát tolik co normálně, protože k nim vůbec nemuselo dojít. Člověk si jen v duchu nadával. Dozorci na trestných stanovištích - zvláště na těch prvních - brali úlohu velmi vážně. "Edgare, makej, tomuhle říkáš angličáky," řval na mě jako na vojenském buzerplace jeden z nich, jenž mě oslovoval podle výrazného nápisu na tričku, který odkazoval na energetický drink. No, energie mi zrovna chyběla. Byl jsem na dně. Potupený,  s nosem v blátě. Ale měl pravdu, asi jsem nepředváděl vzorové burpees. A to jsem netušil, co mě ještě čeká.

Ruce ve chvíli, kdy jsem sebou plácl do ledové vody, už příliš nefungovaly a já si ke své smůle vybral levou stranu koryta pokrytého ostnatým drátem takovým způsobem, abyste se museli vnořit do potoka celí. Vpravo bylo totiž plno, což mělo svůj důvod. V první třetině jsem pochopil výhodu té druhé strany, člověk se nemusel aspoň pod překážkou potápět kompletně celým tělem včetně hlavy. Vzhledem k nehybnosti končetin způsobené chladem a předchozími překážkami jsem se snažil plazit jako červ, ale nešlo to. Chtělo se mi brečet, byl jsem vygumovaný. Sžírala mě zima, nefunkčnost končetin, mysl... Byl jsem přesvědčený, že poprvé v životě něco vzdám z jiných než zdravotních důvodů.

Ale dobrovolníci povzbuzující okolo tratě byli jiného názoru. Zkrátka mi to nedovolili vzdát, dodali mi odvahy a poslali mě zpět na začátek přibližně dvacet metrů dlouhého úseku. Od kamenů jsem měl rozedřená kolena a tekla z nich krev a já stál znovu na startu napoprvé nepřekonané výzvy. Chvíli mi to trvalo, ale na naléhání ostatních jsem se pustil opět do boje se studenou vodou. Bylo to skličující. Člověk se plazil tou ledárnou a nemohl ani pospíchat, protože těm před ním se v téhle vodě asi líbilo a trvalo jim to nekonečně dlouho. Nemohl jsem se před ně dostat, přitom cíl na dohled a já je jen proklínal. Párkrát jsem si nalokal i tamní vody z potoka. Negativní myšlenky na chladnou vodu jsem odháněl ještě horšími představami, co všechno do toho potoka asi teče, když jsem se omylem napil. Nicméně lepší než myslet na zimu. Vylézám ven, slyším slova chvály a povzbuzení. Prý mám to nejhorší za sebou. Nemám.

Následuje několik překážek testující sílu paží. S těžkou koulí ani nehnu. Předbíhá mě handicapovaný sportovec. Nejraději bych mu fandil, ale v daný moment mi to příliš sebedůvěry nedodá. "Podívej se na něj, jak to dává," slyším. S koulí ani s pomocí však opakovaně nehnu, natož abych ji někam odnesl. Burpees. Přijde technická disciplína. Přelézt něco jako kladinu. Zkouška rovnováhy. Šance konečně něco překonat bez úhony. Nervozita dělá svoje. Další angličáky. Už je dávno nepočítám.

Přes jednoduché přeskakovací překážky se dostávám již hodně kostrbatě a při šplhu zapomenu na strach z výšek, jak se upínám na jedinou myšlenku: abych byl už v cíli! U chrámu Svaté Barbory si plním vlastnoručně kbelík štěrkem a odnáším ho okolo zmatených cizinců.

Chvíle oddechu, ale po něm zase přichází oštěp. Marná sláva, znovu na angličáky.  Neúspěšně tam vysvětluji, že jsem tady asi omylem. Snažím se obměkčit dozor. Nejde mi to. Další nástrahy dopadají dosti podobně a poslední burpees na dlažebních kostkách je boj sám se sebou. Na čas už dávno nekoukám, a i když se mi na rozdíl od ostatních běží dobře, hodinky mi ukazují údaj, který k pochlubení rozhodně nebude. Ještě zaváhám na poslední překážce, ale je povinná. S pomocí protivníků se přes ni převalím a dobíhám do cíle. S časem poraženého, ale vnitřně nezlomen a pocitem vítěze.

Pravda, elitní závodníci proběhnou danou trať snad třikrát rychleji, ale já jsem si ji logicky trojnásobně více užil. Okolo mě bylo vidět nadšení a nezdolná vůle dokončit. Příště však do podobného závodu půjdu s vědomím, že tady jsou více vidět z přípravy nadzdvihané objemy než naběhané kilometry.