Paradrezurní jezdkyně
Dominique, vlny a záchranný telefonát aneb Když kůň dává nohy

Některé příběhy dokážou dojmout. Jiné inspirovat. A pak jsou příběhy, které umějí oboje. Právě takový vypráví Anastasja Vištalová, nejlepší česká paradrezurní jezdkyně. Po narození ji zjistili dětskou mozkovou obrnu, ve třech letech poprvé při hipoterapii sedla na koně, ve třinácti na něm začala závodit a dnes je šestinásobnou mistryní republiky. Tím ale její příběh nekončí.

Na koních má nejraději jejich krásné a moudré oči. Asi nejkrásnější a určitě nezapomenutelný byl den, kdy poprvé dostala do ruky otěže a mohla si koně vést sama. A že koně jsou její životní vášeň, ilustruje také motto, kterým se řídí: "Žádná hodina života není ztracena, pokud je strávena v sedle."

Právě hodina rozdělená do dvou polovin je dávka, kterou Anastasja každý týden tráví tréninkem na hřbetu své Dominique. "Pro koně je psychicky náročné jezdit s handicapovaným jezdcem, a já ji nechci unavit ani přetížit. Chci, aby mě měla za odměnu, aby se na mě vždycky těšila," říká 23letá jezdkyně o své parťačce, kterou má ustájenou v Podolance za Prahou. "Ona ví, že po mém tréninku dostane dobroty, přinesu jí meloun, banány, mrkve. Trénink se mnou má spojený s tím, co má ráda."

Jsou koně, kteří by na sobě nesnesli jiného než zdravého jezdce, ale Dominique je jiná. "Neuvěřitelně inteligentní a charakterní," chválí ji Anastasja, vedle sportu taky studentka práv na Karlově univerzitě. "Hned, co jsem na ni sedla poprvé, jsem byla schopna jezdit sama. Ona moc dobře ví, kdo na ní sedí. Pod zdravým jezdcem si dovolí daleko víc, ví, že může zazlobit, zacválat, ale když na ní sedím já, tak i když se něčeho lekne, nesmí uskočit a shodit mě."

Kobyla je tak vnímavá snad proto, že je jí už deset let a je v ideálním závodním věku. A také že její spojení s jezdkyní funguje už tři roky, což je obvyklá doba zvykání si jeden na druhého. Navíc drezurní závody absolvuje Dominique i se zdravými jezdci, kde si vybije nastřádanou energii. "Míša Habásková se mi o koně stará a také na něm jezdí, protože já jezdím jen v kroku a nemůžu mu dát takovou práci, jakou potřebuje. Kůň se musí pořádně vyběhat," vysvětluje Vištalová.

Před časem do její lásky ke koním zasáhl tenis, byť toho mladíka s tenisovou raketou vídala jen v televizi, nikdy se nepotkali osobně. A přece jí Tomáš Berdych zásadně ovlivnil život. Nadační fond nejlepšího českého hráče totiž před časem Vištalové vyšel vstříc s finanční podporou, díky které mohla absolvovat další tréninkové lekce - a také závody.

Na mistrovství republiky triumfovala Vištalová letos pošesté v kariéře, potřetí v řadě a podruhé se svou Dominique. Ve světové konkurenci jezdců skupiny I. je aktuálně jedenáctá z 41 jezdců.Ve světovém žebříčku čítajícím všechny stupně handicapu jí patří 38. pozice ze 214 jezdců. I proto, že na rozdíl od nejlepších zahraničních jezdců neobjíždí všechny špičkové závody a chybějí ji cenné body do hodnocení. Poté, co úspěšně zvládla nominaci na zářijové Světové jezdecké hry v americkém Tryonu, svou mezinárodní účast letos ukončila.

"Svoje starty jsem si musela rozvrhnout tak, aby byly pokud možno co nejblíže Česku," vysvětluje. Třeba ty poslední se konaly ve Velké Británii, kam by přeprava koně i celého týmu stála obrovské peníze. "Takže mítinků na vzdálenějších místech se nezúčastňuju. Letos jsme měli tříhvězdový mítink u nás v Královickém dvoře u Slaného, potom jsem vyrazila do Mannheimu na jezdecký festival a do Rakouska."

Po dvanácti letech tréninku se česká parajezdkyně vyšplhala výkony stabilně k hranici 68 procent výkonnosti, zatímco vítězové mívají o pět až sedm procent víc. Vištalová patří do kategorie 1, neboli k jezdcům s nejtěžším postižením, kteří závodí jen v kroku a různých prvcích. Kvůli svému postižení má povolené speciální pomůcky, jež suplují zcela nefunkční dolní končetiny, a tudíž smí používat dva bičíky i hlasové pokyny. "Mám horší prostorovou orientaci, takže cviky - různé kruhy, vlnovky - jsou pro mě obtížné," říká. "Když má mít kruh osm metrů, tak holt nesmí mít devět. A udržet koně ve stabilním tempu je taky náročné."

Teď ale nastává čas ladění formy - Světové jezdecké hry neboli mistrovství světa, na které Vištalová pojede podruhé v životě, se blíží. Přitom málem bylo všechno jinak. Cesta do USA je totiž násobně nákladnější než řadový evropský mítink a ona dlouho nedokázala rozpočet naplnit. "Jen letenka pro koně stojí 250 tisíc," vysvětluje.

Když už se smiřovala s tím, že se její sen tentokrát nenaplní, zazvonil telefon: Dobrý den, jsme ochotni vám nabídnout pomoc a podporu při jezdeckých hrách. Pojedete? "Ozvali se mi z nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových a já byla úplně v šoku. Splnil se mi sen!" vzpomíná s vděkem.

Dnes už tudíž může uvažovat o závodech v Tryonu a tamním výsledku, byť sama tuší, kolik faktorů ho může ovlivnit. Dlouhá cesta přes Atlantik, aklimatizace, nálada rozhodčích... Ale národní titul byl nabuzením a důkazem, že jde správným směrem. "Umístění mezi nejlepší osmičkou jezdců by bylo fantastické," doufá jezdkyně.

Stejně ale v celé této misi jde o něco úplně jiného a cennějšího než všechny metály a diplomy. "Je to obrovská seberealizace a antistres, když po škole a práci vejdu do stáje, a tam stojí zvíře, které mě vítá a těší se na mě. To ze mě najednou spadnou všechny problémy," říká Anastasja Vištalová.

A pak ještě připomíná jeden podstatný pocit, který usednutím do sedla pokaždé získává a o nějž ji život už na začátku připravil: "Kůň mi dává nohy."