Hradilek se vrací do Londýna. "Rivalita u nás existuje"

Jejich kajakářský život je úzce spjatý s vodou. V rozhovoru ostatně toto slovo padlo nejčastěji. Václav a Vavřinec Hradilkovi ale nebojují pouze s přírodním živlem. Kromě pokrevního pouta je spojuje i snaha co nejvíce pomoci tříleté Božence, Václavově dceři, trpící těžkou vrozenou nemocí. 

Před vámi je světový šampionát v Londýně (od 15. do 20. září). Vracíte se na trať, kde jste před třemi roky vyhrál olympijskou medaili. Býváte nostalgický?

Vavřinec Hradilek: Ne, to vůbec. Byl jsem tam už několikrát pomohlo mi to. Samozřejmě vnímám, že jsem na trati, kde jsem vyhrál medaili. To spíš možná bude nostalgie pro bráchu, co se tam taky chystá, který tam byl naposledy před třemi lety.

Václav Hradilek: To byl slušnej večírek. Neuvěřitelný. I to fandění. S kamarádem jsme rozpohybovali celou tribunu za námi. Běhali jsme kolem trati a oni se nás snažili usadit na místa. Měli jsme trochu upito a snažili se ty slušné Brity, co jen tleskali, když byl někdo na trati, rozhýbat. Křičel jsem na ně, že pojede brácha, ať si stoupnou a řvou. Jeden z organizátorů mě pak pustil až dolů k Vávrovi. Celý dav jsme pak strhli. Bylo to neuvěřitelný. Stejně si pamatuji, když vyhrál mistrovství světa nebo svůj první světový pohár v Troji. To jsem taky brečel, byl jsem dojatej jak u nejlepšího americkýho bijáku. Tyhle zážitky jsou strašně hezký.

* Jak Vavřinec Hradilek vzpomíná na chvíle, kdy se jeho bratr Václav topil v kanále?

* Kdy se topil on sám?

* Co mají společného?

* Jak zvládají nevyléčitelnou nemoc Boženky Hradilkové, Václavovy dcery?

* Jak oba zasáhla drsná diagnóza?

* Proč nemá Vavřinec "dream job"?

ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY NALEZNETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÝ VYŠLO VE ČTVRTEK 10. ZÁŘÍ 2015.

Nezáviděl jste někdy bráchovi?

Václav: Žiju vždy tím, to co je. Někdy mu jen závidím možnost dostat se do míst, které jsem neměl možnost vidět. Třeba se to ještě podaří. Závidím mu, že může sjet divokou řeku na Novém Zélandu. To mě hrozně přitahuje, to se mi hrozně líbí. Úspěchy jsou hezký a jsem hrozně rád, že mu to jde.

Vavřinec: To by mě ani nenapadlo, že by mi měl někdo závidět. Natož můj brácha...

Sám jste to v pádlování dotáhl docela daleko, jste mistrem Evropy. Jaké překážky vám stály v cestě k těm medailím, které nakonec získal bratr?

Václav: Spousta věcí, které mě vždycky nějak zabrzdily. Začal jsem o pět let starší. Pak jsem se trošku utopil. Pak jsem měl mononukleózu. Vždycky, když jsem byl rozježděný, něco přišlo. Chřipka před nominací, na deblu si parťák - truhlář něco udělal s prstama. Pak jsem se zamiloval. Pak Boženka (Václavova dcera trpí těžkým vrozeným onemocněním - spinální svalovou atrofií. Aktuální rozhovor v časopisu INSTINKT se týká z velké části právě příběhem malé Boženky, pozn. aut.) A taky jsem chtěl dostudovat. Jednoduše, jako závodník jsem rostl pomaleji. Brácha, to je rozený závodník.

Vavřinec: Od té doby co Vašek už tak moc závodně nejezdí, tak se na jeho jízdy dívám v klidu. Předtím jsem byl hodně nervózní.

Že bude lepší než vy?

Vavřinec: Néé. Nervózní, protože jsem se o něj trochu bál a nervózní, protože jsem mu fandil.

Václav: Živě si pamatuju svoje první větší závody, jak to Vávra na břehu prožíval.
To bude tím, že ze břehu už vás jednou ve vodě viděl (Václav se málem utopil, pět dní byl v bezvědomí, více v aktuálním vydání časopisu INSTINKT)...

Vavřinec: Jo. Po tom Václavově výletu pod vodu se mi to asi vracelo.

Málokdy se vidí, že by měl sportovec celou kariéru jediného trenéra. Vás i bratra od mládí vede Miloslav Říha. Nelezete už si na nervy?

Vávřinec: Lezeme. Možná to bude znít blbě, ale není nikdo, s kým bych vycházel líp. Nechci, aby to vypadalo, že na mě zbyl a nikdo jiný tam nebyl, tak to vůbec není. Pytlák je člověk, který nám oběma dal poprvé loď a pádlo, mimochodem dost děravý... Zkrátka mě i bráchu provedl tím základním obdobím, i táta se s ním hodně skamarádil. Jednu chvíli to byl víc než trenér, tak trochu rodinný příbuzný, přítel.

Václav: Prostě člen rodiny, kamarád. Bylo to hrozně hezký mít takový startovní sportovní začátek. Makali jsme každý den, ale bylo to trochu i o výchově...

Vávřinec: Takovej turisťák, tábor. Byl to učitel zeměpisu a tělocviku, člověk, ke kterému jsem měl vždycky respekt. Pak začal jenom trénovat a začal to být jeho job. Měl jsem s ním jeden rok pauzu, kdy jsem u něj nebyl. Pořád jsme ale byli v kontaktu, nikdy jsme od sebe neodešli. Teď už máme vztah jinej. Občas si lezeme na nervy, ale dokážeme se oba dohodnout, aniž bychom si něco řekli.

Často se říká, že ve vašem sportu nepanuje taková rivalita jako v jiných sportech. Teď tomu úplně nevěřím. Blíží se olympiáda, na kterou se ve vaší kategorii dostane pouze jediný Čech. Reálnou šanci má ale pět závodníků, včetně vás. Neříkejte mi, že v tomto ohledu neexistuje.

Vavřinec: Ona tam je. Taková tichá, zdravá rivalita. Kluci mě chtějí předjet, stejně jako já. Takže se trochu hecujeme. Není to nijak hrozný. Tomu, kdo tam nakonec pojede, bude každý přát úspěch. Určitě to bude před nominací vostrý. To vím. Psychicky, psychologicky. Stoprocentně na sebe budeme působit trochu jinak. Občas se to ale trochu přehání, jak se o nás píše, jací jsme pohodáři, kámoši. Já to tak beru, ale jsou tam i lidé, kteří mi nejsou moc příjemní a se kterými bych dlouhodobě nevydržel.

V tuto chvíli to je pro Českou republiku velká škoda, mít hned několik závodníků, kteří na olympiádu díky svým výkonům patří, ale kvůli systému se tam nedostanou...

Vavřinec: Jo, ale o tom by se daly popsat papíry. To je prostě špatně, škoda, protože ten sport je krásnej a bohužel to takto olympiáda trochu zesměšňuje.

Čím dál více sportovců pracuje s psychology. Chtěl jste to někdy vyzkoušet také?

Vavřinec: Ne, ne. Znám spoustu sportovních psychologů, jsou to mí kamarádi. 

Václav: Vávra s tím nikdy neměl problém.

Vavřinec: Znám se třeba s Mariánem Jelínkem a občas zajdeme na kafe. Nikdy jsme spolu nepracovali ve smyslu on a moje hlava. Psychika se ale strašně podceňuje. Je to jedna z nejdůležitějších oblastí ve sportu.