Na intimnosti nejsou ve velehorách myšlenky

Pokud se v následujících dvou měsících všechno zdaří, stane se KLÁRA POLÁČKOVÁ první Češkou, jež pokoří střechu světa, bájný Mt. Everest. Společníka v Himálaji jí bude dělat nepálský horolezec Taši Tenzing, vnuk legendárního Šerpy Tenzinga Norgaye, který stanul společně se sirem Edmundem Hillarym v roce 1953 na nejvyšší hoře světa jako první.

Co člověka vede k tomu, aby začal zlézat vysoké hory?

To je různé. U mne vznikala tahle myšlenka postupně. Rozhodně to nebylo tak, že bych se najednou rozhodla, že si chci vylézt nějakou tu osmitisícovku. Před lety jsem potkala v Londýně pár správných lidí, kteří lezli po horách a začali mě brát s sebou. Odjeli jsme do Argentiny, kde jsem si vyzkoušela nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu (6962 metrů n. m. – pozn. red.). Byla jsem sedm tisíc metrů vysoko a příště jsem chtěla samozřejmě výš.

Jaká byla další postupná meta?

To už byl Himálaj. Strašně mě ty hory lákaly a teď vím, že jsou úžasné. Vznikla expedice na Čo Oju, šestou nejvyšší horu světa (8201 metrů n. m. – pozn. red.), která proběhla loni na jaře. Tam jsem si vyzkoušela, co to vlastně obnáší lézt osmičku. Počasí bylo nádherné a sluncem zalitý Everest nám vlastně už tam nahoře vystavil navštívenku. Tak vznikl tento projekt.

Lidí, kteří občas vyrazí zdolat nějakou menší horu, je mnoho, málokdo má však takové ambice a ochotu dojít až k těm nejvyšším. Jde o posouvání vlastních možností?

Asi ano. Každý hledá někde jinde. Pro mě to jsou momentálně hory, ale za pár let to třeba bude něco jiného. Znáte to, hozená rukavice. Možná, kdybych potkala někoho jiného, tak na takhle vysoké hory vůbec nelezu. Bavilo mě posunovat tu hranici, co ještě zvládnu, co vydržím. Navíc jsou hory takový můj únik. Prchám od stresu v práci a tedy i od lidí. Je to možnost, jak si úplně vyčistit hlavu.

Ale člověk v podobných expedicích sám není…

Je a není. Hory jsou hodně samotářské. Lidi tam jsou, ale v podstatě je tam každý sám za sebe. Jsou chvíle, kdy se člověk musí spoléhat i na druhé, ale dechu na nějaké rozprávění tolik není. Takže zbývá hodně času přemýšlet o úplně základních lidských potřebách. Nikdo mě tam nehoní, nezvoní mi mobil. Člověk se snaží být zdravý, zůstat v kondici, pravidelně jíst, pravidelně pít, dobře spát, aby byl druhý den fit a mohl vylézt zase o pár metrů výš. Priority jsou zde jednoznačné, jsou dány, nic nejde ošvindlovat.

Mt. Everest je zhruba o šest set metrů vyšší než Čo Oju. Je to velký rozdíl?

Já bych řekla, že v těchto výškách je znát každých pět metrů (smích). Když člověk leze systémem nádech-výdech a pět kroků, tak opravdu cítí každý metr.

Expedice většinou trvají několik týdnů, nevzniká občas mezi horolezci ponorková nemoc?

Může se stát, že už si ke konci lidi polezou na nervy. Ale většinou si každý vybere, s kým na hory vyrazí. Dá se dohromady partička, která se zná už delší dobu, a většinou si sednou.

Platí stále, že v horolezectví vznikají nejpevnější přátelství – na život a na smrt?

Zní to trošku jako slogan, ale lidi nejsou naprogramovaný mašiny. I když je lidský život stokrát důležitější než jakýkoliv vrchol, je známo plno příběhů, kdy to takhle nefungovalo. Když jsem začínala, byla jsem naivnější.

Jaké jsou tedy největší prohřešky?

Není to tak, že by třeba někdo někomu odřezával lano. Z lezení se stala tak jako z dalších sportovních aktivit i komerční záležitost. Prohřešky jsou pak pouze odrazem dnešního světa. Každý si z té své domoviny asi přinese jistou míru neřesti až do těch jinak nedotčených výšin.

Komerce v horolezectví je zajímavý fenomén. Do velehor dnes míří expedice s modelkami, sportovci, zpěváky i politiky. Co vy na to?

Mně to nevadí. Každý má nějaký svůj důvod, proč tam leze. Ať si každý dělá, co chce. Cimrmanovsky řešeno: „Může se vám to nelíbit, ale to je asi tak jediné, co s tím naděláte.“

Jak jste se na výstup připravovala?

Přípravy začaly zhruba před rokem, kdy jsme se rozhodli, že do toho s Tašim půjdeme. Poslední půlrok jsem tvrdě trénovala hlavně fyzičku. Občas jsem měla problém dodržet pravidelnost, protože jsem denně chodila do práce. Horolezectví mě neživí. Je to něco, co dělám ráda, a investuju do toho čas a peníze.

Jak jste trénovala?

Připravovala jsem se šest dní v týdnu, poslední byl odpočinkový. Ráno jsem deset kilometrů běhala do práce. A po práci mě teprve čekal trénink. Většinou sprinty, posilovna, bazén. O víkendu jsem si pak naložila do batohu PET lahve s vodou, nasadila pohory a s přítelem vyrazila někam do přírody. Chce to prostě chodit, trénovat vytrvalost.

V horolezectví je důležitá i mentální příprava…

Chlapi to neslyší rádi, ale já si myslím, že ženská je po psychické stránce odolnější než muž, kterému když vyskočí teplotka a objeví se rýmička, tak se cítí nemocný. To je samozřejmě hodně banální přístup. Myslím, že mentálně je člověk asi v každé fázi života připraven různě.

Vám se někdy stalo, že jste musela podobně utěšovat horolezce v půlce expedice?

(smích) Ne, takhle se to říci nedá. Ale například na Čo Oju jsme lezli v šesti lidech. Pět chlapů a já. A oni to postupně jeden po druhém začali vzdávat. Přitom si nemyslím, že bych na tom byla o mnoho lépe než oni. Je to hodně o vůli.

Co byste dělala, kdyby něco podobného udělal váš spolulezec na Everest Taši Tenzing. Kdyby najednou řekl, že se otáčí…

Otočila bych to taky, protože Everest není místo, kde by si měl člověk něco neuváženě dokazovat. Ale to přece nehrozí, oba máme jediný cíl.

Můžou se stát i horší věci. Taši Tenzing při prvním výstupu v roce 1993 onemocněl sněžnou slepotou… (během expedice ke čtyřicátému výročí prvního výstupu zahynul Tašiho strýc Lobsang Tshering – pozn. red.)

Na to se nesmí myslet, i když v podvědomí ty věci jsou. Být s někým s jakoukoli indispozicí je v extrémních podmínkách extrémní problém a i jeho řešení bude extrémní. Na toto téma se v minulosti leccos napsalo.

Proč vás tedy nejde víc?

Ono by to nebylo o moc lepší, ani kdyby tam byli třeba další čtyři lidi. Pokud někdo začne kolabovat, tak je pro zbytek týmu strašně obtížný snášet ho někam dolů. Sil moc nezbývá.

Existuje nějaká jiná pomoc, třeba vrtulník?

Klasické helikoptéry tak vysoko nelétají, protože je tam řídký vzduch a vrtule nefungují úplně standardně. Ale někde jsem četla, že se má nově testovat helikoptéra, která by létala bez pilota a teplotními senzory by byla schopna zaměřit člověka v nesnázích. Tomu by pak shodila záchrannou síť, do níž se zacvakne. Je to údajně horká novinka, jestli už je k dispozici, to nevím.

Jak se s podobným nebezpečím smiřují vaši blízcí?

Já jim podobné věci radši moc neříkám, hlavně mamince, ale každý už viděl pár dokumentů, ve kterých jsou všechny nástrahy vidět. Já sama jim je radši moc neukazuji.

Lze se dnes díky speciálnímu vybavení úplně vyhnout omrzlinám?

Omrzliny většinou přicházejí, když člověk začne zmatkovat. Čím výš člověk leze, tím jsou reakce zpomalenější a horolezec začíná i trochu blbnout. Riziko, že se člověk začne chovat iracionálně, je opravdu velké. Pak si třeba sundá rukavice a to je konečná, prsty začnou okamžitě omrzat. Stejný je to i s nohama. Pokud se člověk ráno úplně nerozhýbe a noha začne tuhnout, je zle.

A vy máte všechny prsty?

(smích) Jo, stále ještě mám všech dvacet.

Když jsem si poprvé přečetl, že lezete s Taši Tenzingem, vnukem legendárního Šerpy Tenzinga, napadlo mě, jestli to není marketingový tah. Přeci jenom na to mohli sponzoři slyšet…

To by mě asi Taši vytahal za uši, kdyby to takhle bylo. My jsme se fakt skamarádili minulý rok na Čo Oju a v nadšení jsme přišli s dalším plánem. Původně jsme přemýšleli i o jiných horách. Ale to on řekl, že zkusíme Everest. „Ostatní hory s tebou klidně polezu i dál, ale už nejsem nejmladší, tak tohle ještě zkusíme“, dodal.

Ale on už není klasický nosič…

Taši je příkladem Šerpy, který měl štěstí a už není tím vzadu. Samozřejmě je to z velké míry i proto, že pochází se slavné rodiny. Je vzdělaný, ovládá tři jazyky, jezdí po světě. Ale jeho krajané-nosiči tam stále fungují a pro devadesát procent z nich jsou peníze z výstupů výdělkem na celý rok. Začínají jako pomocníci v kuchyni a postupně se dostávají výš. Jsou neskutečně fyzicky vybaveni, to se jim nedá upřít. Jsou tam i geny.

Jak na horolezce působí fakt, že se celý život snaží dostat na Everest, a tam někde žijí lidé, kteří na něm byli i víc než desetkrát?

Ono jich naštěstí není tolik. Jsou dvě takové hvězdy. Jeden to vyběhl třináctkrát a druhý to zlezl během jednoho dne. Ale to jsou opravdu obrovské unikáty. Občas si přesto říkám, že to není fér. Člověk se někam hrabe čtyři hodiny a oni už třicet minut sedí nahoře a někteří si navíc zapálí cigaretu. Na druhou stranu se mi ale stalo, že jsme měli místního kluka v kuchyni, kterého jsme museli stahovat ze základního tábora, protože dostal výškovou nemoc a byl na tom hůř než kdokoliv z nás.

Kolik nese nosič oproti horolezci?

Rozhodně víc. Já si naložím tak patnáct kilo, nejvýš dvacet. A oni dvacet nosí běžně, spíš ještě o pár kilo víc.

A polezou s vámi až na vrchol?

Záleží na tom, jak to má expedice domluvené. My s nimi máme dohodu, že když budou chtít až nahoru, tak můžou. Nikoho nenutíme. Je ale ten vrchol až tak nezajímá, na prvním místě jde o zdroj obživy. Pokud by však vylezli, tak jim to zase může pomoci získat další angažmá. Můžou to mít v životopise, což je dobré…

Oni mají životopisy? Existují tedy agentury, kde si je člověk může vybírat?

Ano, jsou normálně vedeni v agenturách, kde je o nich psáno, kam až vylezli, co dělali a podobně. Podle toho jsou najímáni na další práce. Já jsem to ale takhle neprožívala, protože my lezeme s klukama, co s námi byli loni i na Čo Oju.

Do budoucna tam bude mířit víc a víc turistů. Nezkazí to místní krajinu?

Všichni návštěvníci dodržují jistý etický kodex, přírodu milují. Když jsem tam byla loni, bylo období nepokojů, státní převrat. Byl zákaz vycházení a lidé nemohli prodávat suvenýry a stýkat se s turisty. Doslova tam umírali hlady. Myslím, že každý příliv peněz z venku je v takovém případě vítaný.

Budete procházet krizovými situacemi, které lidi sbližují. Nevznikají mezi horolezcem a horolezkyní zvláštní city?

Do určitý míry tam vazby vznikají, ale myslím, že stejně mezi muži jako mezi mužem a ženou. Když je člověk nabalený a špatně se mu dýchá, tak má problémy sám se sebou. Nedokážu si představit, že by měl někdo myšlenky si ještě užít. To fakt nefunguje. Tam je jiný rozměr duchovna. Mám ale takovou perličku. Před výstupem na Čo Oju jsem dostala od našeho lékaře zdravotní brožurku, kde se psalo, že vědecky není sex v těchto lokalitách nijak prozkoumaný. Pořídit si zde bejby se však rozhodně nedoporučuje.

Já jsem spíš než fyzický kontakt měl na mysli psychický vztah…

Nemyslím si, že by právě na horách byly podmínky pro sblížení dvou lidí jiné než kdekoli jinde.

Nepřemýšlela jste, že byste vzala vašeho přítele s sebou?

Upřímně, ani ne, protože to může být i na obtíž. Člověk se pak snaží více pomoci tomu druhému až do té fáze, že vyčerpá sám sebe. A to se nemusí vyplatit. Navíc to může narušit vztahy ve skupině. Pozor, to není o sobectví, ale fakt to není výlet na horu Říp. Jistý druh individualismu je nezbytný.

Ve stejném čase jako vy jede i pražský primátor Pavel Bém. Proč jste mu nezavolala, aby lezl s vámi?

Ale já ho vůbec neznám! A proč on nezavolal mě, jestli nechci jet s ním…(smích). Ne vážně, já vůbec nevěděla, že něco takového plánuje. Dozvěděla jsem se to až před měsícem z novin. Ani Taši, natož pan primátor, nejsou můj marketingový tahák.

Jak velká je pravděpodobnost, že se tam potkáte?

Myslím, že se tam potkáme určitě. Lezeme ze stejné strany, a tak se uvidíme minimálně v základním táboře.

Proč ještě žádná Češka nevylezla na Everest?

Už se o to některé pokoušely, avšak neuspěly. Vylézt až na vrchol, to chce taky obrovské štěstí. Spousta věcí nemusí vyjít, i když jste stoprocentně připraveni. Věřím, že každá hora má svého boha, který to všechno řídí, a ten se rozhodne, jestli tam člověka pustí, nebo ne. Myslím, že vrchol je takový bonus, třešnička na dortu. Ale už sám pokus je úžasný.

Dáváte proto bohům nějaké oběti?

Pro každého Šerpu je hora posvátná a neexistuje, že by lezl dál, pokud neudělá obětovací ceremoniál. Přijde místní láma, je tam mohylka postavená z kamenů a proběhne obřad, kdy se bohům obětovávají dary. Jsou tam vonné tyčinky, kousky jídla či pití a cepíny horolezců, které se pomažou máslem. Je to obřad udobřování horolezců s bohy, aby se hora smířila s tím, že na ni chce někdo vstoupit, a pustila je.

Jak vůbec vypadá denní program v jednotlivých táborech?

V nadsázce se dá říct, že člověk buď leze, nebo hrabe sníh, aby ho rozpustil a měl dost tekutin na další den. Než vybraný jedinec zajistí vodu pro celý tým, má zábavu na několik hodin.

Člověk musí asi řešit i jiný problém. Kam na WC?

Chlapi to mají jednodušší. Bažant funguje super… A ženská musí být šikovná a naučit se to taky. Naštěstí člověk v zimě hodně odpařuje, takže to není tak časté. Když jsem lezla na Čo Oju, potřebovala jsem poslední den během výstupu na vrchol ten problém pořešit. Byli jsme připoutáni lanem jeden k druhému, a tak z toho byla hodinová anabáze.

Co děláte, když se potřebujete odreagovat?

To si člověk zaleze do stanu a vezme nějakou knížku nebo pustí hudbu. Pro mne to může být Led Zeppelin nebo Bob Dylan. Nebo si pustím Kryla a je mi taky dobře.

Běžela jste maraton, teď lezete na nejvyšší horu světa. Máte ještě nějaké jiné podobné cíle?

Já nevím. Beru život tak, jak přichází. Teď je aktuální to lezení, ale na druhou stranu musím omezit ostatní věci, které mám ráda. Takže po návratu bych chtěla víc lyžovat a věnovat se skialpinismu. Ale třeba se vrátím, budu doma, pořídím si chaloupku a kupu dětí…

Foto: Robert Sedmík, archiv