Rozhovor
Taekwon-do jako terapie pro děti i životní filozofie

Pro většinu veřejnosti je taekwon-do pouze jedním z asijských bojových umění. Pro Martina Zámečníka a další, kteří mu propadli, je to životní filozofie. Díky experimentu na jedné pražské základní škole se ukazuje, že taekwon-do může fungovat i jako terapie pro děti s poruchou chování.

Omlouvám se předem za nekorektní otázku. Prozradíte mi, kolik vážíte?

No, jsem velký člověk, myslím, že teď mám něco okolo 125 kilogramů.

Člověk by si představoval, že v čele největší české školy taekwon-do bude někdo mezi Jeanem-Claudem Van Dammem, Stevenem Seagalem a Silvestrem Stalonnem. Ale vy jste chlap s bříškem. Je to důkaz, že taekwon-do může dělat opravdu každý?

Myslím, že jsem toho důkazem. A ještě lepším důkazem budu, až mi bude třeba o třicet let víc.

Jak jste se k taekwon-do vlastně dostal?

Bylo to na přelomu 80. a 90. let. Tehdy jsem dělal jiná bojová umění. V televizi jsem zahlédl reklamu, že české taekwon-do, které tady asi už rok působilo, představí korejského mistra. V tehdejším Československu to bylo něco naprosto výjimečného - abychom mohli čerpat bojové umění přímo od pramene. Říkal jsem si, že to musím vyzkoušet. Domluvil jsem se s kamarádem a přišli jsme na první trénink. Tělocvična byla narvaná, více než sto lidí, stál jsem až někde vzadu a pořádně ani neslyšel, co říká český učitel. A pak tam ještě byli nějací lidé se žlutým proužkem na bílém pásku, co si hráli na asistenty. Můj první dojem byl, že sem už nikdy nepřijdu, že se raději budu dál věnovat jiným bojovým uměním. Jenže potom do tělocvičny vstoupil korejský mistr. A mě to nakonec uchvátilo.

Co vám ten sport dal?

Předně o taekwon-do neříkáme, že to je sport, držíme se toho, že to je bojové umění. Nejde jen o fyzické cvičení. Snažíme se vychovávat nejen tělo, ale i mysl - ve smyslu antické kalokagathie (ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti, pozn. red.). Jsem za to nesmírně vděčný. Dalo mému životu jasný řád. A jasnou představu, co vlastně chci dělat. Jak se říká: má práce je zároveň mým koníčkem. To, že jsem byl třeba členem státní reprezentace, že dovedu hezky zacvičit předepsané sestavy, je pro mě až na druhé koleji. Důležité je, že každý den dělám to, na co se těším. Když vedu tréninky, těším se na několikadenní soustředění. Když jsem na soustředění, těším se zase na tréninky.

Učíte taekwon-do i děti v pražské základní škole pro žáky se speciálními poruchami chování. Chodí tam i můj syn Tomáš, kterému před lety diagnostikovali ADHD. Je neklidný, hyperaktivní, špatně se soustředí. Jak spolupráce vznikla a co vlastně přináší?

My jsme si tu školu nevybrali, to ona nás před několika lety oslovila, konkrétně pedagogicko-psychologické poradkyně. Taekwon-do je teď součástí celé školy. Na prvním stupni je dokonce povinné v rámci jedné ze dvou hodin tělocviku, na druhém stupni je to jakýsi volitelný předmět. Na začátku jsem byl hodně skeptický. Obával jsem se všelijakých problémů včetně toho, že to děti nebude bavit, že to nepřinese ony plody, o kterých jsme se na začátku bavili.

Jaké to byly představy?

Pedagogicko-psychologické pracovnice si představovaly, že se děti zklidní a o přestávkách si budou trénovat sestavy taekwon-do místo toho, aby řádily. Rovnou jsem jim říkal, že to takhle asi fungovat nebude. Ale začali jsme, nemohl jsem tuto šanci nevyužít. Přijel jsem na školu v přírodě, kde jsme udělali první základní kurs. A najednou jsem viděl, jak jsou ty děti nadšené, že je to motivuje. A tak jsme začali s pravidelnými hodinami. Dneska musím říct, že bylo dobře, že vedení školy i já jsme sebrali odvahu a šli jsme do toho. Když jeden z žáků školy přijel před pár lety na své první soustředění, stoupl si ke zdi a mlátil do ní hlavou tak dlouho, dokud si ho někdo nevšiml. Teď má černý pásek a prakticky nikdo nevěří, že to je kluk ze školy pro žáky s takovými poruchami chování. Vidíme tam další děti, které se nám podařilo ovlivnit. Dokonce už vznikly i speciální hodnotící práce učitelů, kde jsme vždycky vyšli pozitivně. Chceme děti něco naučit, nejen správný pohyb, ale aby se také správně chovaly podle zásad taekwon-do, a žily tak.

Takže taekwon-do má jednoznačně kladný vliv na děti s poruchami soustředění a podobnými potížemi?

Určitě. Dětem dává taekwon-do něco akčního. Je to pro ně samozřejmě mnohdy mnohem zajímavější než sedět na hodině češtiny. Cvičitel má možnost více je ovlivnit než běžný učitel. Dalším důležitým faktorem - speciálně na této škole - je, že mnohem více vnímají vzestupnou hierarchii, která je dána různýma barvami pásků. Fungují jako odměna, je to pro ně obrovská motivace. Musí se na trénincích soustředit, dávat pozor, pak absolvovat zkoušky nebo doufat, že jim pásek výjimečně udělíme třeba za dobře provedenou sestavu na exhibici na konci školního roku. U vyšších pásků platí, že taekwon-do není jen o dobře předvedené sestavě, ale také o správném chování. Na těch dětech skutečně vidím, jak je taekwon-do pozitivně ovlivňuje. Na druhou stranu - abychom neměli hlavu v oblacích - jsou samozřejmě děti, které taekwon-do berou jako jakýkoli jiný předmět, a to zapálení se u nich nepodařilo nastartovat. Už jen třeba proto, že jsou pohybově méně nadané a cvičení jim nedává takový dobrý pocit jako jiným.

Pomáhá taekwon-do i v jiných předmětech? Že nejsou děti tolik rozdivočelé, že se zklidní a dokážou se lépe soustředit na češtinu či matematiku?

Úplně to nedokážu zhodnotit, protože v jiných hodinách s nimi nejsem. Ale podle toho, co vím od učitelek, u nejvíce motivovaných dětí, mezi které patří rovněž váš syn Tomáš, mám pozitivní ohlasy i z jiných předmětů.

Nestává se, že by někdo z žáků taekwon-do zneužil?

Děti se samozřejmě někdy poperou, ale nikdy se nestalo, že by nějaký taekwondista někoho napadl, zmlátil. Ostatně součástí slibu bojového umění je i věta: "Nikdy taekwon-do nezneužiji." Ale přiznávám, že občas, tak jednou za dva roky, mi volá policie. Pokaždé se ale ten problém týká bývalých žáků. Naší školou přitom prošly možná už desítky tisíc lidí. Jsou to tedy výjimečné případy.

Zakladatel taekwon-do, generál Čchö Hong-hui, se představení tohoto bojového umění v 50. letech málem nedožil. Jako bojovník za nezávislost Koreje na Japonsku byl za druhé světové války zajat a odsouzen k trestu smrti. Zachránilo ho to, že Japonsko tři dny před jeho popravou kapitulovalo.

Přesně tak. Kdyby válka v Asii skončila o pár dní později, Čchö Hong-hui by byl mrtvý a my bychom tady třeba ani neseděli a o žádném taekwon-do si nepovídali.