Olympijská vítězka
Zlato zastínila smrt kolegyně. Pořád na to myslím, řekla Růžičková

Na olympijské hry v Londýně v roce 1948 má vzhledem k úmrtí týmové kolegyně Elišky Misákové gymnastka Věra Růžičková, která oslaví v pátek 10. srpna devadesátiny, stále smutné vzpomínky. Tragédie kamarádky zatlačila do pozadí olympijské vítězství družstva a zisk zlatých medailí. Čas ani s odstupem sedmi desítek let tuto psychickou ránu nezacelil.

"Bylo to pro nás všechny hodně kruté. Na takové okamžiky se nedá zapomenout. Když přijde řeč na olympiádu, tak se mi stále vybavují kromě sportovního úspěchu i nepříjemné zážitky," řekla ČTK Růžičková při vzpomínce na chvíle, které výrazně poznamenaly její sportovní kariéru.

Olympijskou nominaci si vybojovala vítězstvím ve dvou kvalifikačních závodech. Nepočítala však s tím, že by k závodům nastoupila. V devatenácti letech byla nejmladší z celého týmu. Bez zkušeností z velkých soutěží. Před zahájením soutěží měla předvádět jednotlivé cviky na školení rozhodčích v rámci sjednocení pohledu na známkování obtížnosti.

Už v letadle při cestě z Prahy do Londýna se však Misákové udělalo nevolno. "V dalších dnech k tomu přibyly bolesti hlavy a horečka. Eliška musela do nemocnice, její stav se horšil. A tím bylo jasné, že budu cvičit také," uvedla Růžičková. Misáková v Londýně zemřela na dětskou obrnu, tehdy nevyléčitelnou.

"Eliščino neštěstí změnilo můj sportovní osud. Byla jsem připravena po intenzivním tréninku dobře, hlavně jsem nechtěla nic pokazit. A současně jsem měla motivaci dokázat, že mi místo v sestavě patří," řekla Růžičková. Z celého týmu měla třetí nejlepší výsledek a v neoficiální klasifikaci jednotlivkyň skončila šestá.

"Měly jsme na jedné straně obrovskou radost. Ale také nás provázely nesmírné problémy. Kromě starostí o Elišku to byly další nepříjemnosti. Hrozba případné nákazy ostatních sportovců znamenala každodenní zdravotní kontroly. Ještě týden po skončení olympiády jsme musely zůstat v karanténě v Londýně a domů jsme se vracely samostatně," doplnila Růžičková, která se podílela na prvním velkém poválečném úspěchu sportovních gymnastek.

Jako jediná z celého týmu byla navzdory svému mládí už vdaná, a to do sportovní rodiny. Jejím manželem byl gymnastický trenér Jiří Růžička a švagrem Zdeněk Růžička, jenž v Londýně vybojoval dvě bronzové medaile v prostných a na kruzích.

"Můj manžel také cvičil. Ale byl ve stínu mladšího bratra Zdeňka. Za války byl čtyři roky nasazen na nucených pracích v Berlíně. To hodně ovlivnilo jeho aktivní kariéru," uvedla Růžičková, která byla všestrannou sportovkyní. V roce 1944 získala stříbrnou medaili na mistrovství republiky ve skocích do vody, závodně plavala a hrála basketbalovou ligu.

"Bez sportu nemohu být. Nyní se mu už aktivně nevěnuji, ale stále jej sleduji. S bývalými brněnskými sportovci se také pravidelně scházíme. Nejen na každoročních plesech olympioniků v Brně, ale i při jiných příležitostech," řekla Růžičková.

Narozeniny oslavila v předstihu před necelými dvěma týdny s dalšími sportovními legendami v rámci akce Cvičím, cvičíš, cvičíme. Kromě Růžičkové se akce zúčastnili basketbalisté Ivan Mrázek, František Konvička, moderní gymnastky sestry Machatovy (Hana Bubníková a Jiřina Langová) i dvojnásobný medailista z Londýna 1948 třiadevadesátiletý Zdeněk Růžička.