Výzvy k bojkotu pekingské olympiády nepadají na živnou půdu. Pomsta dospívající velmoci by byla tvrdá. Stále totiž vládne pověra, že kdo nedělá byznys v Číně, stojí stranou budoucnosti. Bojkotovat hry z politických důvodů však není nic ojedinělého.
S nápadem bojkotovat Letní olympijské hry Peking 2008 zatím nejhlasitěji vystoupily dvě známé americké aktivistky za lidská práva. Nositelka Nobelovy ceny míru za rok 1997 Jody Williamsová (56) a herečka Mia Farrowová (62) upozornily na souvislost mezi těžbou ropy v Súdánu, válkou v Dárfúru a Čínou.
Williamsová, která vedla kampaň za zastavení výroby zemních min, a Farrowová, která v Dárfúru na záchranu vyháněných vesničanů působila jako „vyslankyně OSN dobré vůle“, světu oznamují, že komunistická Čína odebírá ze Súdánu až osmdesát procent jeho těžby a obratem prodává chartúmské vládě zbraně.
Williamsová ve vlivném listu Wall Street Journal finančníky upozornila na to, že čínské státem kontrolované společnosti PetroChina a Sinopec pomáhají súdánské vládě k penězům, které používá na likvidaci dárfúrského odporu. Během čtyř let přišlo o život podle odhadů OSN na čtvrt milionu lidí a více než dva miliony lidí jsou na útěku.
Ropovody plné charity
Do čínských ropných společností ukládají peníze i američtí investoři a zřejmě nejvíce Warren Buffett (76) se svou firmou Berkshire Hathaway; původně asi tři miliardy dolarů. Buffett se v únoru hájil tím, že mu není nic známo o přímých aktivitách PetroChina v Súdánu.
Pro člověka, který odkázal na charitu třicet miliard, velmi hořká souvislost. Podobně začalo uvažovat ve Spojených státech více vlivných lidí. Když Farrowová vyzvala světoznámého režiséra Stevena Spielberga (60), aby na protest proti čínské politice v Pekingu ukončil svou činnost poradce přípravného výboru her, znejistěl. Oscarového filmaře se Farrowová prostřednictvím Wall Street Journalu („tohle je genocidní olympiáda, Čína financuje první genocidu ve třetím tisíciletí“) zeptala, zda chce opravdu vstoupit do dějin jako Leni Riefenstahlová pekingských her, která natočila dokument z berlínských her roku 1936.
Spielberg v červnu napsal šéfovi čínských komunistů a prezidentovi lidové republiky Chu Ťin-tchaovi (64). Totéž učinilo několik hráčů NBA a amerických kongresmanů a požadovali změnu politiky vůči Súdánu.
Žádný strach z protestů
Čína donedávna blokovala vyslání účinnějších mezinárodních vojenských sil pod hlavičkou OSN do válečné oblasti. Na konci července v Radě bezpečnosti ustoupila, ale podstatného se nezměnilo nic: jednotky budou vyslány do konce roku a nikdo z politiků žádné velké finanční sliby zatím také neudělal. Jenom do konce letošního roku mají vojáci OSN a Africké unie v Súdánu stát dvě miliardy dolarů (!).
Žádný Dárfúr, ani okupace Tibetu a represálie ve východním Turkestánu (Sin-ťiang), cenzura internetu, pronásledování náboženských skupin, ani diktatura proletariátu, která za „velkého skoku“ a ještě větší „kulturní revoluce“ vyvraždila nespočitatelné miliony Číňanů, nejsou dost silný tabák pro svět byznysu a velké politiky.
Protipekingští aktivisté chystají olympijskou pochodeň hanby z Afriky do Hongkongu a sportovcům radí olympiádu prostě a jednoduše bojkotovat.
Tak jednoduché to pochopitelně není. Dnešní Čína už není onen maoistický pošuk, který do světa exportoval pouze a jedině revoluci a zbraně sovětských modelů. Dnešní Čína, kde nadále pevně drží moc komunisté, jejichž kariérní začátky spadají do éry Mao Ce-tunga, se proměnila v nastupující velmoc a celosvětovou výrobnu a montovnu všeho možného.
V rámci snižování výrobních nákladů přestěhovávaly velké koncerny velkou část své výroby od šedesátých let nejprve do Japonska, pak Koreje, Hongkongu, Tchaj-wanu či Malajsie, od reforem Teng Siao-pchinga do Číny. Od toaletních mís, šroubováků a lednic po rádia, přehrávače a počítače; od aut po rakety.
Politika ve státním sportu
Číňané investují do amerických dluhopisů, mají největší zlaté rezervy, skupují po světě kdejaký důl či ropný vrt. Miliardová země zvýšila spotřebu ropy, mléka a obilí a na Západě vyskočily ceny. Bez Číny dnes svět nefunguje. Alespoň si zatím neumí nikdo představit, co by se stalo, kdyby se Maova říše propadla do hospodářského nebo mocenského chaosu.
Bojkotovat olympiádu není nic nového, stejně jako není nic nového, že se během novodobých her přihodí nějaké násilnosti. Roku 1968 byly olympijské hry v Mexiku (Čáslavská, Odložil) ve znamení studentských nepokojů (soudy probíhají dodnes). Dva černí američtí atleti tehdy na stupni vítězů při hymně zdvihli ruku v černé rukavici na znamení podpory agresivnímu protibělošskému hnutí Černé síly, Black Power.
K něčemu podobnému na hrách roku 1936 v Berlíně před Hitlerem nedošlo. Defilující francouzští atleti pozdravili tribuny nacistickým pozdravem, jak se sluší v hostitelské zemi...
Na dalších hrách v Německu v září roku 1972 došlo k nejhorší tragédii všech olympijských her, starých i nových. Skupina palestinských Arabů zajala jedenáct členů izraelského týmu a žádala propuštění svých přátel a členů německých teroristů z RAF. Při špatně provedeném policejním zásahu byli všichni bandité zastřeleni, ale také všech jedenáct židovských rukojmí.
Bomber z křesťanské sekty zabil náhodného chodce a zranil 111 lidí na výroční olympiádě v americké Atlantě roku 1996 (dopaden byl až po pěti letech).
Za profesní bojkot lze označit rozhodnutí britských žen nejet roku 1928 na hry do Amsterdamu. Atletkám asociace slíbila, že se budou konat soutěže ve dvanácti disciplínách, ale Mezinárodní olympijský výbor (IOC) uspořádal jen polovinu.
Studené olympiády
První ryze politický bojkot her („do sportu politika nepatří“) je starý půl století (Hitlerovi z olympioniků nikdo nevytkl, jaký režim to v Německu vládne). Roku 1956 nejeli do Melbourne Holanďané, Španělé a Švýcaři, protože jejich výbory protestovaly proti potlačení maďarské nezávislosti a proti sovětskému postupu při dobývání Budapešti.
O dvanáct let později však už nikdo neprotestoval proti srpnové okupaci Československa; hry v Mexiku se konaly v říjnu. 
Do australského Melbourne nejeli také atleti z Egypta, Iráku, Kambodže a Libanonu, protože odsoudili vpád Izraelců, Britů a Francouzů na Suez („suezská krize“ trvala od léta; hry se konaly až z listopadu do prosince).
Z Montrèalu roku 1976 odjeli afričtí sportovci, protože protestovali proti jihoafrickému apartheidu, a Tchaj-wan nechtěl nastoupit pod jinak regulérním názvem Čínská republika společně se sportsmany z Číny komunistické.
Pověstný byl bojkot moskevské olympiády roku 1980, který vyhlásily Spojené státy na protest proti sovětské okupaci Afghánistánu. K Američanům se připojilo 64 dalších národních výborů, nikoli však například Britové, Italové, Švýcaři a Rakušané.
O čtyři roky později přišla vendeta. Do Los Angeles necestoval celý sovětský blok. Z komunistických režimů tam však vyslali borce Jugoslávci, Rumuni a poprvé na olympiádě vystoupili závodníci Čínské lidové republiky.
O další čtyři roky později v Soulu se žádný velký bojkot nekonal. Jihokorejské hry neobeslali Severokorejci a na znamení solidarity s nimi Nikaragujci, Etiopané a Kubánci.
Číňanům se daří
Něco podobného není pro rok 2008 nachystáno a Číňané nebudou zbytečně provokovat. Čínští komunisté udělali z pekingských her otázku cti a jedinečné příležitosti představit sílu svých myšlenek a západem nadopované ekonomiky. Několikátý rok po sobě dosahuje přírůstek HDP kolem deseti procent a olympiáda podnikání podporuje.
O hry je mezi Číňany enormní zájem. Na organizační pomoc hrám se přihlásilo 560 tisíc dobrovolníků, ale nutných míst je jen sto tisíc. Do prodeje 8. srpna přichází první várka ze sedmi milionů vstupenek a dostat lístek na zahajovací ceremoniál je pokládáno za velké štěstí.
V Pekingu stavějí jako diví. Žádné zdržení a nedodělky jako v Athénách 2004 prý podle příslušné komise IOC nehrozí. Poslední z velkých staveb, ústřední Národní stadion pro 91 tisíc diváků, bude nákladem 3,13 miliardy dolarů dokončen v březnu příštího roku.
Vláda utratí za novou infrastrukturu hlavního města 35 až 40 miliard dolarů a vlastní průběh her nebude stát méně než dvě miliardy. Je zajímavé, že Peking momentálně vytváří pouze čtyři procenta celočínského HDP.
Mají na další olympiády
Příští srpen se očekává nejméně půl milionu návštěvníků. Investičně však není Peking ani zdaleka pupkem čínského světa. Například do železniční dopravy v letech 2007-2010 vláda vkládá na dvě stě miliard dolarů, což je neskonale více než do olympiády.
Čínským vládcům nedělají starosti, kdo bude nespokojený ve světě mimo jejich dosah. Strach mají z toho, aby megadivadlo organizačně zvládli, aby ohromili strojovou dokonalostí, aby nehrozil Pekingu dosud běžný smog a aby Číňané drželi na uzdě velkočínský šovinismus.
Policie se připravuje filmovat ochozy během velkých předolympijských událostí a „nekulturní“ chování fandů budou trestána dlouhými zákazy vstupu na stadiony. Protože ostuda, to je to nejhorší, čemu se chce režim vyhnout.
Foto: Jan Schlejbal, ČTK, archiv,64memo.com
