Emotivní chvíle
VIDEO: Příběhy, které vás dostanou. Slzy smutku i radosti

Sportovní klání jsou vždy plná emocí. Každý si přeje zvítězit a slzy v minulosti prolité nad úspěchy i neúspěchy by možná zvedly hladinu oceánů o pěkných pár centimetrů. A to v mnoha případech slzy ne jen samotných sportovců, ale i jejich příznivců. V následujících videích se můžete podívat na několik vybraných událostí, které možná obměkčí i ty nejotrlejší povahy.


Neuvěřitelně emotivní chvíle zažívala Velká Británie a nejspíš celý tenisový svět v roce 2012, kdy ve Wimbledonu domácí tenista Andy Murray dokráčel až do finále. Anglie na svého šampiona čekala už 76 let a nechtěla čekat déle. V závěrečném utkání turnaje ale na Murrayho čekal šestinásobný vítěz Roger Federer, který duel s Britem dokázal otočit a vyhrát. Zklamání bylo tak obrovské, že Murray nedokázal na centrálním kurtu zadržet slzy smutku, které rozplakaly nemálo diváků, mezi nimiž byla i přítelkyně Kim Searsová.


Kerri Strugová nastupovala jako poslední naděje amerického týmu gymnastek na zisk zlaté olympijské medaile v Atlantě roku 1996. Při prvním pokusu na přeskoku se ale při dopadu zranila. "Kerri poslouchejte mě, můžete to dokázat," řekl jí kouč Bela Karolyi. Kulhající Strugová s dvěma přetrženými vazy v kotníku nastoupila ke svému druhému pokusu. Dopadla tvrdě na obě nohy a po pár sekundách, kdy držela povinný postoj, se nakonec zhroutila s bolestivou grimasou k zemi. Osmnáctiletá gymnastka si ale nakonec se zbytkem týmu odvezla zlatou medaili, na kterou, jak se později ukázalo, ten poslední pokus Strugové nebyl potřeba.


Slzami štěstí reagoval obrovitý zadák Michael Sam na zprávu, že si ho jako 249. hráče vybral v draftu tým ze St. Louis. Sam navíc přepsal dějiny, protože ligu amerického fotbalu si zahraje jako první přiznaný gay v historii. Do této chvíle nikdy nebyl draftován muž, který by otevřeně mluvil o své homosexuální orientaci. Radost z nového působiště, ke kterému gratuloval i americký prezident Barack Obama, zpečetil polibkem se svým přítelem.


Britský atlet Derek Redmond neměl ve své běžecké kariéře moc štěstí. Startoval na dvou olympijských hrách a pokaždé mu jeho cestu k úspěchu zastoupilo zranění. Poprvé v roce 1988 a podruhé v roce 1922 v Barceloně, kde si při semifinálovém rozběhu zranil podkolení šlachu. Za každou cenu se ale chtěl dostat do cíle, v čemž mu nakonec pomohl jeho otec, který vběhl na dráhu a dovedl ho za cílovou čáru. Na medailisty si většina už ani nevzpomene, ale pohled na sportovce, který v slzách s otcem dokulhává závod na 400m je stále živý.


Otec jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob, Michaela Jordana, byl zavražděn v roce 1993 a Jordan poté opustil NBA, aby splnil jejich společný sen - hrát baseball. Dva roky tedy nastupoval v nižší lize a poté se v roce 1995 opět vrátil k basketbalu do týmu Chicago Bulls. Ve své první sezoně po návratu vyhrál čtvrtý šampionát a to zrovna na Den otců.


Další slzavý příběh spojený s úmrtím otce prožil golfista Tiger Woods. V roce 2006 krátce po smrti svého otce vyhrál svůj třetí Major - British Open. Po poslední ráně do míčku si uvědomil, že už to jeho otec neuvidí. Také uvedl, že by byl moc rád, kdyby tohle bylo to poslední, co by jeho otec mohl vidět.