Ester Ledecká: Chtěla jsem být mistryně světa jako děda

Písně svého táty Janka si prý ve sprše nezpívá, na společné rodinné dovolené však nedá dopustit. Nová mistryně světa ve snowboardingu žije na cestách a o domově má jasnou představu: je tam, kde je sníh. "Kamarády mi když tak půjčí brácha," říká v rozhovoru pro INSTINKT dvacetiletá úspěšná sportovkyně.

Olympijská vítězka Eva Samková prohlásila, že kdyby věděla, co všechno ji po výhře čeká, snad by raději ve finále upadla. Jak změnil triumf na mistrovství světa vás?

Nijak. Vyhrála jsem a druhý den jela další závod. A po mistrovství světa se zabalila a hned vyrazila trénovat na Světový pohár. Nenechávám si nikdy narušit svůj tréninkový nebo závodní program. Ničím. Tak to mám odmala. Od mistrovství světa jsem byla v Česku dohromady tak čtyři dny.

Buďte co nejdříve u nejnovějších zpráv. Přidejte si sportovní stránky TÝDNE na Facebooku.

Neříkejte, že o vás teď mezi fanoušky a novináři není větší zájem...

Mám spoustu fanoušků na Facebooku, kteří mi tam pravidelně píšou. I přes to, že sociálním sítím moc neholduju, tak mě to těší a jejich podpory si obrovsky vážím. Na "zájem" novinářů jsem díky Jankovi zvyklá odmala. Naštěstí mám rozumné rodiče, kteří mě necpali od raného dětství médiím pod nos a nechali mě i Jonáše vyrůst a prosadit se svojí vlastní prací. Za to jsem jim moc vděčná.

V Soči vás trápily bolesti zad a olympiáda vám příliš nevyšla. Je pro vás v tomto ohledu letošní triumf na mistrovství světa určitým zadostiučiněním?

Počkejte, jak nevyšla? No ano, měla jsem vyhřezlou plotýnku a na olympiádě jela na pohled možná trochu strnule, ale z výsledku jsem byla neskutečně šťastná. Víte, jak je vyrovnané závodní pole? Letos jsem po sezoně ve světovém žebříčku na prvním místě a mačkají se tam se mnou ještě další tři holky. Mým cílem před loňskou sezonou bylo splnit nominační kritéria na OH ve snowboardu i v lyžování - a ve dvou sportech jsem splnila nominaci v celkem sedmi disciplínách. Už to byl zázrak! Vítězství na mistrovství světa je splněný sen. Jedenáct měsíců jsem kvůli zádům nemohla závodit, musela vynechat osm měsíců tréninku na sněhu...

Kromě spousty gratulací jste za ni určitě dostala i nejrůznější dárky. Co vám udělalo největší radost?

Od fanoušků jsem dostala spoustu čokolády. To mi udělalo velkou radost. Beru si ji s sebou na každý závod a pojídám mezi jednotlivými koly. To je takový můj rituál.

Po světě vás pravidelně doprovázejí i rodiče, ti vás také za parádní výkony něčím potěšili?

Rodiče mi dali život, to je pro mě největší dárek. Hrozně si vážím jejich podpory, protože díky nim jsem si mohla splnit svůj sen. Doprovázejí mě střídavě na závodech. Staví s trenérem tratě nebo jsou na svahu a vysílačkou mi při závodě nebo trénincích hlásí, co je kde za problém. Koordinují celý můj úřad, hlásí pohyb dopingovým kontrolám, zajišťují přihlášky na závody a všechno to bláznění kolem. Kdyby tam nebyli, musela bych si snad platit dalšího člena týmu.

Plní táta s mámou také roli psychologů, když se potřebujete vypovídat a někomu svěřit?

Tohle mám nastavené tak, že si všechno musím především vyřešit sama se sebou. Nemám psychologa a nechystám se to změnit. Rodiče mě znají nejlíp ze všech. Záleží jim na mně a dokážou pochopit nepochopitelné.

Vzpomenete si občas na stupních vítězů na své začátky? Snila jste už jako malá holka o úspěšné sportovní kariéře?

Jasně, vždycky jsem chtěla být nejlepší na světě. Ne, vážně, žádné snění na stupních není. Asi je to tím, že moje kariéra je teprve v plenkách. Na stupních vítězů si představuju maximálně to, jaký bude další závod, co mě čeká.

Pomáhá vám tahle představa setřást i případný stres?

Z čeho stres? Já se na každý závod těším jako malý děcko!

Kdo byl vaším sportovním vzorem?

Určitě děda, bývalý hokejový útočník, který mě ke sportu odmalička vedl. Dokonce jsem hokej s bráchou hrála. Děda má dvě medaile z olympiád a vyhrál v roce 1972 v Praze mistrovství světa. To pro mě byla největší motivace, chtěla jsem být mistryně světa jako on. Vždycky mi vyprávěl historky z hokeje a myslím, že silný vztah ke sportu mám hlavně díky němu. Podporuje mě v tom, co mně baví, radí s kondiční přípravou. Máme skvělý vztah.

Maminka se naopak věnovala krasobruslení, to vás nelákalo?

O tom jsem neuvažovala ani chvíli. Dělala jsem všechny možné sporty, ale sport, který někdo hodnotí známkami, není nic pro mě. Na snowboardu jsem jezdila ze začátku freestyle, ale nechala jsem toho. Celý den jsme se tak nějak váleli na kopci, občas si skočili, obrousili prknem kus zábradlí nebo se projeli v rampě a všichni se tvářili, jak jsou free. Šílená muzika a do toho ty známky jako ve škole.

Vašeho otce znají lidé především jako zpěváka a hudebního skladatele. Odložil také občas kytaru a vyrazil si zasportovat?

V dětství jsem si dlouho myslela, že je Janek tenista. Vždycky řekl, že jede někam hrát, a nejčastěji jsem ho vídala na kurtech, tak jsem si to takhle spojila. Učil mě snowboardovat, windsurfovat. My jsme holt takhle sportovně založená rodina. Dodnes, když jedeme třeba k vodě, tak nikdo z nás nesedí na pláži, ale pořád něco děláme. Je ale fakt, že kytary, basu a malý aparát s sebou máme k táboráku vždycky.

Vás kariéra zpěvačky nelákala?

Nepřemýšlela jsem o tom nikdy. Zpívám si ve vaně, když to nikdo neslyší. Anebo při volné jízdě, když se řítím z kopce. Nebo na moři, když letím ve skluzu na windsurfu. Vlastně si zpívám docela často. Hlavně, když mám dobrou náladu. Muziku miluju. Zasekla jsem se někde v éře hippies. Poslouchám Rolling Stones, CSNY, J. Cockera, Dylana a Lennyho Kravitze, Prince, INXS, Pink, Bryana Adamse, AC/DC...

A co hity vašeho otce?

Ty si ve sprše nezpívám. Ale tátovy věci mám ráda. Zrovna teď je v Anglii a točí novou desku, tak se moc těším, co přiveze. Mě hodně baví i muzika, kterou dělá bratr Jonáš.

Zmínila jste společné dovolené s rodiči. To je asi něco, po čem většina mladých ve vašem věku příliš netouží...

Celý rok jsme všichni někde na cestách. Stěhujeme se z místa na místo a vzájemně se moc neužijeme. Nejvíc je doma Jonáš, on je výtvarník, kreslí komiksy a maluje obrazy, takže za mnou po světě moc nestíhá jezdit. Proto si to vynahrazujeme v létě. Měsíc i víc jsme na jednom místě, u vody, nikdo nikam nemusí, a užíváme se. Někomu to možná přijde divný, že spolu trávíme prázdniny, ale my o to s bráchou opravdu stojíme a vyhovuje nám to. Jsme dobrý team. Rodina je pro mě důležitá a myslím, že pro bráchu taky.

Závodně se kromě snowboardingu věnujete také lyžování. Dělat dva sporty na profesionální úrovni musí být pořádná makačka...

Připadá mi to čím dál tím těžší, protože závodů je stále víc a zimní sezona je pořád kratší. Ale rozhodně se toho nechci vzdát. Mě moc baví všechny lyžařské disciplíny, takže to je mazec. Tahám s sebou běžně 16 párů lyží, 4 snowboardy, troje lyžáky a tři helmy, spoustu chráničů, 4 páry hůlek...

Na snowboardu máte obě nohy na jednom prkně, při lyžování na dvou. Nezažíváte občas trochu schizofrenní pocity?

Jasně, je to něco jiného. Přece jenom jsou to naprosto odlišné sporty, ale většinou to trvá tak čtyři jízdy, než se přehodím, pak si zvyknu a je to v pohodě. Makám na tom a přeskoky z prkna na lyže se pořád zlepšují. Dřív trenéři šíleli, že jsem s sebou vozila návyky ze snowboardu na lyže a obráceně, ale teď jsem schopna jeden den závodit na lyžích a druhý den na snowboardu. Nejhorší je vlastně to cestování mezi tím vším. Vyrůstala jste na horách ve Špindlu, mezi kopci, obklopená přírodou.

Nechybělo vám občas větší město s různými způsoby zábavy?

Vůbec ne. Mě to tam bavilo moc. Celý den jsme byli s bráchou venku na sněhu. Naši si mysleli, že z nás vyrostou sochaři, stavěli jsme pořád nějaký sněhuláky, iglú a bobový dráhy. Do školy jsme jezdili na saních a lopatách, později na lyžích a snowboardech, protože jsme ze školy jeli honem na kopec, kde jsme byli, dokud nezavřeli vleky. A když jsme přijeli na pár dní zase do Prahy, tak jsem hrála hokej, tenis, volejbal, squash, chodila do hudebky, do divadel, na koncerty, výstavy a do kina.

Odmala jste pendlovala mezi Prahou a Krkonošemi, střídala základní školy. A na cestách žijete kvůli závodění dodnes. Nechybí vám nějaký stálý kolektiv, parta kamarádů?

Mně to nevadí. Po pravdě jsem radši sama než za každou cenu v kolektivu. Zjistila jsem, že je daleko lepší učit se individuálně, protože stihnu za pár hodin třeba zeměpis za celý rok, kdežto ve škole bych tím strávila strašnou spoustu času, který se dá využít jinak. Ráda i trénuju sama. Trénink je intenzivnější a pořád se nečeká na někoho, koho to nebaví tolik jako mě. Preferuju individuální sporty hlavně kvůli tomu, že jsem svobodnější. A jestli mi nechybějí kamarádi? Ani moc ne, na současný způsob života, kde jsem obklopená převážně svým týmem, jsem si zvykla. A když přijedu do Česka, tak brácha má spoustu kamarádů, které mi občas půjčí.

Máte vůbec místo, kde se cítíte být doma?

Jsem Nomád, kdekoli na kopci, kde je sníh, jsem doma. Nejvíc dní v roce na jednom místě trávím na dovolené v Řecku. I tam jsem doma, ale základnu mám v Praze. Tam žije moje rodina.

Ženy mívají slabost pro obsáhlý šatník a jednotlivé módní kousky rády střídají. Vy si ale takový luxus můžete kvůli neustálému přesouvání dopřát jenom těžko. Nevadí?

Strašně nerada nakupuju. A navíc oblečení. Teda, mám moc ráda nové věci, ale nebaví mě jejich výběr a zkoušení. To všechno musí být rychlé. Naštěstí mám sponzora, u kterého si vyberu oblečení v katalogu a to mi pak pošlou až domů. Na cesty vždycky vyberu to nejdůležitější a nejpraktičtější a jedu.

Kterou věc naopak nikdy neoželíte?

Vždycky s sebou vozím spoustu plyšáků, mám je jako talismany. Bizona, losa, ovci... A čokoládu, bez ní se při závodech neobejdu. Čím vás život na cestách naopak obohacuje? Mám nacestováno víc než kdejaká jiná holka v mém věku. Ale po pravdě znám všude jenom hotel, sjezdovky a vleky. Nedávno jsem se snažila vyznačit do mapy všechny země a místa, kde jsem byla, ale některá jsem si už ani nebyla schopna vybavit, těch závodů a tréninků po světě bylo strašně moc. Líbil se mi kanadský Quebec, ráda trénuju v Coloradu, překvapila mě Asahikawa, kde jsme měli závody na přelomu února a března. V Japonsku jsem nikdy předtím nebyla, a přitom miluju jejich kuchyni.

Jak to jde snowboardové mistryni světa v kuchařské zástěře a s vařečkou?

Vaření s radostí nechávám na někom jiném. A vůbec netajím, že vařit moc neumím. Když si ale musím uvařit sama, tak většinou spustím požární alarm. A to stačí, abych třeba jenom ohřívala polévku. Jak nejsem zvyklá na to, že u té plotny musím stát, tak si někam odběhnu a pak už jenom cítím kouř. Jednou na soustředění jsem během týdne spustila požární alarm dokonce čtyřikrát. Stihli jsme vyvětrat včas, takže hasiči nepřijeli.

K cestování patří i časté přesuny autem, jaká jste řidička?

Skvělá. Řídím moc ráda. Nejradši po závodě, to jsem vždycky rozjetá a za volantem se zklidním. Pravda je, že rychlost ze svahu si občas přenesu i na silnici a už jsem také platila pokutu za rychlou jízdu.

Známá tvář na muže zákona nezabrala?

Omluvila jsem se, podepsala jim svoji podpis kartu a zaplatila. Já nesmlouvám. Pravidla hry respektuju. Jsem tak vychovaná.

Sledujete alespoň na dálku dění v Česku, třeba politiku?

Politiku sleduju nerada. Samozřejmě se ke mně vždycky všechno nějak donese, ale sama tyhle informace nevyhledávám. Třeba o českém panu prezidentovi se hodně mluví i v zahraničí na kopcích.

To musí být zajímavé debaty.

Naposledy v Japonsku se při večeři před závodem strhla bouřlivá debata v rakouském, švýcarském a americkém týmu o tom, co pan prezident Zeman provedl. Konkrétně se jednalo o přípitek, při kterém prohlásil: "Smrt abstinentům a vegetariánům." Přišli se mě zeptat, co se to jako u nás děje? Z některých věcí radost samozřejmě nemám. O to víc mě těší, že venku působí čeští sportovci, umělci a vědci, díky nimž si nás tam váží. Toho si všímám. A to mě baví.

Na podzim jste odmaturovala, chystáte se ve studiu pokračovat?

Studovat budu dál určitě, ale je to těžké rozhodování. Mám široký záběr. Baví mě matika, fyzika, ale i divadelní režie je senzační obor. Dostala jsem stipendium na vysoké škole, ale nechávám to stále otevřené. Zatím vede kvantová fyzika.