Komentář Jaromíra Soukupa
Děsivý schodek aneb nejhorší zastavení podle Clarksona

Nelze to označit žádným jiným výrazem než "děsivý". Ano, mám na mysli výsledek plnění státního rozpočtu.

Schodek státního rozpočtu se v květnu prohloubil na 271,4 miliardy korun z dubnových 200 miliard korun. Je to nejhlubší rozpočtový deficit za prvních pět měsíců roku od vzniku Česka. Loni byl ve stejném období schodek 189,3 miliardy korun. Schválený rozpočet počítá za celý rok s deficitem 295 miliard korun.
Existuje konečný počet účtů, které si vedou ministerstva, různé úřady, sociální správy a finanční úřady. A tyto instituce vydaly o 271 miliard korun více, než přijaly na platbách, dotacích a podobně. Což je právě ono číslo, které šokovalo. V dubnu to bylo zhruba 200 miliard, v květnu tato cifra vyšplhala na 270 miliard. Na celý rok máme schválený v zákoně o státním rozpočtu deficit 295 miliard korun.
Ještě v dubnu ministr financí Zbyněk Stanjura říkal, že vše je v pohodě a hospodaření státu se začne zlepšovat. Plánovaný schodek 295 miliard prý vláda zvládne dodržet. Kritikové, kteří namítali, že to je málo pravděpodobné, byli zhusta označováni jako dezinformátoři, Babišovi spojenci a podobně.
Podle mě si nikdo rozumný a příčetný nemůže myslet, že zmíněných 295 miliard korun bude stačit, když ke konci května je deficit už 271 miliard. Ano, lze očekávat, že tempo zadlužování se v následujících měsících trochu zpomalí, ale 295 miliard to nebude.
Víte, když jedete autem, přestanou vám fungovat brzdy a vůz zrychluje, pravděpodobně se pokusíte zatáhnout za ruční brzdu, a pokud náhodou nefunguje, zkusíte případně udělat nějaký manévr, jak auto zastavit, aby se vám nic nestalo. Nejhorší způsob je zastavení auta třeba o strom. Jak říkal Jeremy Clarkson, problém není rychlost, problém je rychlost zastavení.
U státního rozpočtu je to zhruba stejně. V katastrofické situaci stavu státních financí zatím nejsme, naše zadlužení ve vztahu k HDP je zhruba na úrovni 44 procent, což není žádná tragédie. V Evropské unii dosahuje v průměru okolo 90 procent. Problém je v tempu zadlužování, ale ani to stále není natolik drastické, abychom se blížili ke stromu, do kterého narazíme.
Drastické ovšem je, že máme naprosto nerealistický zákon o státním rozpočtu. Vláda jen proto, aby ukázala, že to dělá lépe než Andrej Babiš, namalovala zákon o státním rozpočtu tak, aby vyšel podstatně lépe, než jak ho narýsoval Andrej Babiš. Současná vláda se ujala moci roku 2021, ale až v prosinci, takže výsledky za rok 2021 šly de facto za Andrejem Babišem. I roce 2022 se vše stále odkazovalo na trend, který určil Andrej Babiš, protože vláda nastoupila v době, kdy zákon o státním rozpočtu na rok 2022 už byl schválen.
Nyní se ale píše rok 2023 a výmluvy došly, protože zákon byl schválen touto vládní koalicí. Ministr Stanjura říkal, že schodek 295 miliard je realistický, abychom po pěti měsících měli -271 miliard!
V civilizovaných státech by to nastolilo několik otázek: například kde nastal tak dramatický problém, zda náhodou někdo neudělal chybu a jestli za to nemá nést politickou odpovědnost, jinými slovy odstoupit.
Zbyněk Stanjura má podporu svého premiéra Petra Fialy, takže žádné odstupování se konat nebude. Ve vládní koalici to ovšem začíná vřít, protože Stanjura říkal, že ještě letos se musí zatáhnout za ruční brzdu a škrtnout
20 miliard korun napříč resorty. Ministři se začali okamžitě bouřit s tím, že u nich se nic škrtat nebude. Ono toho v zásadě mnoho v úvahu nepřipadá, maximálně a dejme tomu odsunutí nějakých investic nebo zrušení zbytečné agendy, ale to je asi tak vše. A i to málo se zdá býti problémem.
Někde se škrtat bude muset. Akorát názor většiny ministrů a politických představitelů je "škrtejte všichni, kromě mého úřadu". Na ministerstvu financí již jistě pracují na novele zákona o státním rozpočtu.
Proslýchá se, že deficit by mohl dosáhnout 360-370 miliard korun, což se věru nijak zvlášť neliší od rozpočtu Andreje Babiše. Připomínám ale, že vládní koalice volby vyhrála především proto, že ve svém volebním programu měla zastavování zadlužení naší země a současně nezvyšování daní.
Pokud se zadlužování státu nezastaví, hrozí nám v, nejhorším případě státní bankrot. Tím prošla celá řada zemí, několikrát, v posledních dvaceti letech opakovaně například Argentina. Prostě proto, že neměla na splátky svého dluhu, na úroky, na mzdy veřejných zaměstnanců, na běžné služby.
Státní bankrot neznamená, že se všechno zastaví, země je pouze v nouzovém režimu a musí začít něco dělat také se svou měnou. Formou státního bankrotu jsme si prošli i my před sedmdesáti lety - konkrétně 1. června 1953. Tehdy se nestalo nic jiného, než že Československo v roce 1953 zbankrotovalo. Byl tady přídělový systém na potraviny, bujel černý trh, všeobecný nedostatek zboří za situace, kdy mezi obyvatelstvem bylo velké množství hotovosti a vysoká inflace.
Tehdejší komunistická vláda státní bankrot nevyhlásila a ni nevyhlásila default státních financí, ale provedla měnovou reformu. To je v podstatě to samé. Vyměnila peníze staré za nové. Vklady v menších částkách fyzických osob se měnily pětku jedné, u právnických osob až padesát ku jedné. Tím se drasticky srazilo množství oběživa a lidem byly vyluxovány úspory. Zboží muselo zůstat v podstatě stejně drahé, jako bylo, takže lidé přišli ze dne na den o úspory, majetek, firmy samozřejmě také.
K tomu ještě přidejme, že ceny určoval stát centrálně, to znamená, že pokud by bylo staženo oběživo jako ze státu nebo z ekonomiky, v tržní ekonomice by logicky klesly také ceny, protože by nebyla poptávka. Tehdy to bylo jinak, ceny potravin a jakéhokoli jiného zboží se určovaly někde na cenovém úřadě, takže tam se vymyslely ceny a lidem se vzaly peníze. Říká se tomu měnová reforma. Já tomu říkám státní bankrot.
Pojďme ale do současnosti a neochotě jednotlivých ministrů škrtat peníze ve svých kapitolách Politologové se domnívají, že dříve nebo později právě z těchto důvodů - pokud se rychle nezačne státní rozpočet lepšit - dojde k rozpadu vládní koalice.
Nevím. Ale něco se každopádně stát musí.