Transportní letoun Lockheed C-130 Hercules, který americké letectvo poprvé zařadilo do služby v druhé polovině 50. let minulého století, je dodnes nenahraditelným "tažným koněm" všech složek ozbrojených sil USA. Slouží ale i v desítkách dalších zemí, a to nejen vojákům, ale třeba také pro hašení požárů nebo k civilní přepravě. Do vzduchu se jeden z prototypů Herculesu poprvé vznesl 23. srpna 1954 a hned při prvním vzletu ukázal své schopnosti, ke startu mu totiž stačilo pouhých 260 metrů.
Když po premiérovém, hodinu trvajícím letu stroj přistál, bylo jasné, že se jedná o povedené letadlo. Jeho zrod přitom nebyl úplně lehký. Když se totiž továrna Lockheed hlásila do zakázky na nový transportní letoun, vypsané americkým letectvem, návrh čtyřmotorového turbortulového stroje s bachratým trupem ve firmě všeobecné nadšení rozhodně nevzbudil. "Jestli to tam pošleš, zničíš celý Lockheed," tvrdil geniální inženýr Kelly Johnson (mimo jiné stál za průzkumnými letadly U-2 a SR-71) šéfkonstruktérovi firmy Hallu Hibbardovi.
V té době, na úsvitu proudové éry, když už se začínal vyrábět třeba bombardér B-52, budilo jistou nechuť třeba použití vrtulového pohonu. Lockheedovi konstruktéři nezvolili motory pístové, ale výkonnější turbovrtulové - a věděli co dělají. Tento druh pohonné jednotky totiž nabízí v porovnání s tradičními motory vyšší výkon a proti těm proudovým je úspornější. Daní za to je vyšší hluk a nižší rychlost, než kdyby Hercules pod křídly nesl proudové motory, to ale u vojenského transportního transportního letadla moc nevadí.
Požadavek na vývoj nového transportního letounu vzešel od americké armády počátkem 50. let minulého století, při jeho formulaci přitom vycházela ze zkušeností z korejské války. Nemělo jít pouze o upravenou verzí některého z civilních letadel, ale o zcela originální konstrukci, navrženou přímo na míru armádním požadavkům. Mezi ně patřila zejména schopnost operovat i na polních letištích, nezbytná byla zadní sklopná rampa pro snadnou manipulaci s nákladem.
Podmínek, které nová konstrukce měla plnit, přitom bylo víc a splnit je nebylo nic snadného. Letadlo muselo mít prostorný trup, do kterého by se vešel i tank, nutností byla schopnost poměrně pomalého letu výsadek parašutistů a také odolnost, včetně toho, aby se letadlo v případě potřeby udrželo ve vzduchu i s jedním motorem. Vítězný návrh Lockheedu byl trochu bachratý hornoplošník s velkou svislou ocasní plochou, jehož typickým prvkem byly více než dvě desítky okének v přídi (vepředu i na bocích), která poskytují pilotům dobrý výhled.
Prototypy vypadaly prakticky stejně jako pozdější sériové stroje - tedy s jedním poměrně výrazným rozdílem. Původní provedení nemělo kvůli poměrně tupému "čumáku" moc elegantní tvar přídě, když na ni ale přibyl kryt s radarem, bylo letadlo rázem mnohem hezčí. Další změnou, důležitou spíš pro letové vlastnosti, byl mírně odlišný tvar svislé ocasní plochy. Jinak ale C-130 Hercules i dnes vyráběný vylepšený C-130J Super Hercules vypadá téměř stejně jako před 70 lety. Byť se samozřejmě během let modernizovala technika od motorů až po přístrojové vybavení.
Robustní hornoplošníky se čtveřicí turbovrtulových motorů začalo americké vojenské letectvo zařazovat do výzbroje koncem roku 1956, a postupně se staly jeho páteří. A podobnou roli plní v letectvech amerických spojenců. Stroje nesoucí se ve službě osvědčily díky vysoké spolehlivosti a flexibilitě. Své kvality prokázaly také ziskem několika světových leteckých rekordů a prvenství. Jsou mimo jiné největším a nejtěžším strojem, který kdy přistál na palubě letadlové lodi, bylo to v roce 1963 v rámci zkoušel na plavidle Forrestal.
Počet vyrobených strojů se blíží třem tisícovkám, z toho zhruba 500 připadá na C-130J Super Hercules, zavedený do služby koncem 90. let. Kromě základní transportní varianty určené pro převoz nákladu a vojáků existují i různé speciální verze včetně vzdušných tankerů či letadel palebné podpory AC-130, které mohou na palubě nést dokonce houfnici. O nákupu transportních herculesů uvažovala v minulosti také česká armáda. Za nástupce starých antonovů ale nakonec zvolila španělské letouny CASA.
Během téměř sedmi dekád se ani herculesům nevyhnuly havárie, ať už v důsledku chyby posádky, technické poruchy nebo nepřátelských akci . Nejtragičtější z nich se stala v květnu 1968 během vietnamské války, když se krátce po startu zřítil americký stroj C-130, který ze základny Kham Duc evakuoval civilisty a zasáhla ho protiletadlová palba Severovietnamců. Na palubě přeplněného letadla tehdy bylo na 190 lidí, nikdo nepřežil. V září 1992 se pak krátce po startu z metropole Lagosu zřítil nigerijský Hercules, ve kterém cestovali vysoce postavení důstojníci s rodinami. Zemřelo tehdy přes 150 lidí, přesný počet mrtvých se nikdy nepodařilo určit.
