Australopitékové při chůzi po dvou připomínali spíše moderního člověka než nahrbené šimpanze s pokrčenými koleny. A to přesto, že většinu času trávili v korunách stromů a na zem se vydávali jen příležitostně. Tvrdí to antropologové na základě studia jejich stop.
Antropologové ze tří amerických univerzit znovu analyzovali stopy nalezené už před třiceti lety v Tanzanii. V sopečném popelu je před 3,6 milionu let zanechali příslušníci druhu Australopithecus afarensis, ke kterému patřila i slavná Lucy.
ČTĚTE TAKÉ: Předek člověka prý nevstal ze země, ale seskočil ze stromu
Loni představená Ardi je ještě o 800 tisíc let starší a i u ní se antropologové domnívají, že se po zemi pohybovala po dvou, i když jen na krátké vzdálenosti. Delší bipední chůzi znemožňoval palec v opozici k ostatním prstům i další anatomické znaky.
ČTĚTE TAKÉ: Takoví jsme byli. Seznamte se s Ardi, tetičkou z pravěku
Není pochyb o tom, že stopy patří tvoru kráčejícímu po dvou. Antropologové se však dosud domnívali, že šlo o chůzi s pokrčenými koleny a ohnutým hřbetem, která je typická pro dnešní šimpanze.
Vědci proto vytvořili povrch podobný tomu, ve kterém zanechali stopy dávní australopitéci, a nechali po něm kráčet dobrovolníky různým stylem chůze. Někteří lidé kráčeli vzpřímeně, jiní napodobovali chůzi šimpanzů.
Při vzpřímené chůzi se prsty a pata bořily do podkladu zhruba stejně, kdežto při pohybu v podřepu se prsty díky jinému rozložení hmotnosti bořily mnohem hlouběji. Pravěké stopy přitom odpovídají chůzi moderního člověka.
ČTĚTE TAKÉ: Člověk není skvělý běžec, ale v chůzi nemá konkurenci
Pokud se závěry potvrdí, znamená to, že naši dávní předci zvládli vzpřímenou chůzi už v době, kdy ještě trávili většinu času na stromech. Zcela na zem sestoupili až o milion let později. Vzpřímená chůze zřejmě představovala tak výraznou energetickou úsporu, že se vyplatila i převážně stromovým tvorům.
Svá zjištění antropologové zveřejnili v časopise PLoS ONE.
Foto: PLoS ONE
