Během čtyřicátých a padesátých let minulého století odpálili Američané v severní části Marshallových ostrovů sedmašedesát jaderných bomb. Poslední z nich vybuchla v roce 1958. V současnosti je na postižených atolech už radiace vesměs v normě.
Dnešní obyvatel Marshallových ostrovů dostane za rok nižší dávku záření než občan New Yorku. Na atolu Bikini je však radiace stále zvýšená. Takové jsou nejdůležitější závěry měření, která podnikla skupina vědců v čele s Autumn Bordnerovou z Kolumbijské univerzity. Výzkumníci si pronajali motorový člun a objeli šest ostrovů nejhůř zasažených testy amerických jaderných zbraní na konci první poloviny minulého století: Bikini, Enewetak, Medren, Runit, Nam a Rongelap. Na prvních dvou atolech přímo vybuchovaly jaderné bomby. Ostatní zasáhl radioaktivní spad.
Vědci měřili gama záření, které vzniká při rozpadu cesia 137 právě ze spadu. Naměřené hodnoty porovnali s atolem Majuro a s newyorským Central Parkem.
Na Majuru dnes leží stejnojmenné hlavní město samostatné Republiky Marshallovy ostrovy. Během testů ve čtyřicátých a padesátých letech dostal atol jen zanedbatelné dávky spadu a dá se říct, že ho prakticky neovlivnily.
Méně než v Central Parku
Na čtyřech ze šesti ostrovů − Runit, Bikini, Nan a Rongelap − byla proti Majuru zvýšená úroveň radiace. Výzkumníci to přičítají testům atomových bomb. Přirozená úroveň gama záření na Majuru je ale velice nízká: 0,095 milisievertu za rok. V newyorkském Central Parku je to jeden milisievert za rok. To je desetitisícinásobek dávky, kterou dostanete, když sníte jeden banán.
Jeden milisievert je shodou okolností také roční dávka, o které se Marshallovy ostrovy shodly se Spojenými státy, že od ní budou považovat ostrov za obyvatelný. Vyšší úroveň záření než v Central Parku naměřili vědci jen na atolu Bikini. Roční dávka je tam 1,84 milisievertu. To není o moc víc, než kolik dostanou za rok práce ve velkých výškách letušky (asi 1,5 až 1,7 mSv).
Vědci ovšem poznamenávají, že dávky, které měřili, se týkají jen přímého ozáření. Není do nich započítána například dávka způsobená konzumací místní kontaminované stravy. K jejímu určení by byl potřeba další výzkum.
Job pro Homera
Gama záření také není jediné nebezpečí. Na ostrově Runit je betonový sarkofág, který obsahuje zbytky radioaktivního materiálu z vojenských pokusů. Je mezi nimi i určitý objem plutonia 239, jež se rozpadá na alfa částice. Záření alfa Bordnerová a její spolupracovníci neměřili. Ostrov Runit není obydlen. Stejně jsou na tom ostrovy Medren a Nam. Enewetak obydlený je. Žije na něm asi 850 lidí. Ani Bikini a Rongelap nejsou zcela opuštěné.
Jejich obyvatelstvo však tvoří pouze vládní zaměstnanci Spojených států a Marshallových ostrovů. Na Bikini je jich asi pět, na Rongelapu dvacet. Před zahájením programu jaderných testů byly oba atoly obydlené.
Jejich obyvatelé se po dohodě se Spojenými státy dobrovolně odstěhovali. V padesátých a šedesátých letech se je Američané pokoušeli nastěhovat zpátky. Ostrované však měli zdravotní potíže způsobené radiací a museli se ze svého domova znovu odstěhovat.
Flotila duchů
Spojené státy už zaplatily bývalým obyvatelům Bikini a Rongelapu přes tři miliardy dolarů odškodnění. Pokoušely se také následky testů na Marshallových ostrovech napravit. V sedmdesátých letech odvezli Američané vrchní radioaktivní vrstvu půdy z Enewetaku a Medrenu, což nejspíš trochu pomohlo. Na Bikini a Rongelapu se to ale nepodařilo. Atol Bikini je v současnosti otevřený pro návštěvníky. Hlavní atrakce není atol sám, nýbrž flotila válečných plavidel potopená v jeho okolí.
Americké námořnictvo totiž během prvních testů rozmístilo okolo epicentra výbuchu atomové exploze množství vyřazených lodí. Byla mezi nimi plavidla americké provenience jako například letadlová loď USS Saratoga nebo bitevní loď USS Arkansas.
Američané použili i plavidla získaná jako válečná kořist: japonskou bitevní loď Nagato, křižník Sakawa a německý křižník Prinz Eugen.
Poslední zmíněná loď přežila dva blízké atomové výbuchy bez vážného strukturálního poškození, byla však silně zamořená. Američané ji odtáhli k atolu Kwajalein, kde začala nabírat vodu a nakonec se potopila na mělčině. Její záď s mohutnými lodními šrouby dodnes ční z vody a připomíná lidem, jak marná a zbytečná je válka.
