Drobné zvířátko z doby před 160 miliony lety, jehož fosilizovanou kostru objevili paleontologové na severovýchodě Číny, vneslo světlo do raných fází evoluce savců. Naše vývojová linie je tak stará, jak předpovídaly takzvané molekulární hodiny.
Primitivní savec dostal jméno Juramaia sinensis (jurská matka z Číny). Jde o dosud nejstaršího zástupce placentálních savců – skupiny, do níž patří drtivá většina dnešních savců včetně člověka. Do jiné vývojové větve patří pouze vačnatci (klokani, vačice...) a vejcorodí savci (ptakopysk, ježura).
Juramania měla lebku dlouhou pouhých 22 milimetrů, ale dochovala se tak dobře, že paleontologové mohli druh zařadit mezi placentály podle charakteru jejích zubů. Doprovodný důkaz poskytla anatomická struktura předních končetin. Na fosilii se dochovaly i zbytky měkkých tkání včetně otisku srsti.
Tým, který o nálezu informuje v aktuálním vydání časopisu Nature, vedl čínský paleontolog Zhe-Xi Luo, který v současnosti působí v americkém Carnegie Museum of Natural History. Spolupracoval s kolegy z Čínské akademie geologických věd a pekingského Přírodovědného muzea.
"Juramania je buď praprababička, nebo prapratetička všech dnešních placentálních savců," říká Luo. Není totiž jisté, zda jsme jejími vzdálenými potomky, nebo zda byla pouze "sestrou" jiného, blízce příbuzného placentálního savce, který byl našim přímým předkem, zatímco její linie později vyhynula. Každopádně je nám evolučně bližší než klokan nebo ptakopysk.
Živila se hmyzem a končetiny měla uzpůsobené ke šplhání po stromech. Starší savci, kteří pocházejí ještě z dob před oddělením linií placentálů, vačnatců a vejcorodých, žili pouze dole na zemi. Schopnost šplhat tak savcům otevřela zcela nové příležitosti k dalšímu vývoji.
DNA "tiká" správně
Juramania potěšila i molekulární biology, kteří na evoluční minulost dnešních druhů usuzují srovnáváním jejich DNA. Čím více se od sebe dva druhy svými geny liší, po tím delší dobu se vyvíjely samostatně. Dá se tak odhadnout, před jak dlouhou dobou žil jejich poslední společný předek. Na základě toho lze konstruovat vývojové stromy.
Jenomže tato metoda, přezdívaná molekulární hodiny, ukazuje pouze relativní čas, protože si nejsme jisti, jak rychle hodiny tikají. Odhalí například, který ze tří příbuzných druhů se od zbylých dvou oddělil jako první. Takto se mimo jiné zjistilo, že naším nejbližším příbuzným je šimpanz. Gorila se na samostatnou cestu evoluce vydala ještě předtím, než se od sebe oddělili potomci posledního společného předka lidí a šimpanzů.
Pro vztažení molekulárních hodin k absolutnímu času je potřeba kalibrovat je pomocí fosilií, jejichž stáří je spolehlivě známo. Takto seřízené molekulární hodiny savců říkaly, že placentálové se od zbytku savců oddělili nejméně před 160 miliony let. Ale dosud nejstarší fosilie patřící k této skupině, rod Eomaia, pocházela z doby před 125 miliony let. Nález Juramanie staré 160 milionů let tak dává fosilní záznam do souladu s moderními molekulárně biologickými metodami.
