Vědci popsali novou fosilii, která zapadá do našeho vlastního rodokmene. Mohla by vyjasnit příbuzenské vztahy mezi naší vlastní evoluční linií a příbuzenstvem nártounů. Anatomie nártounů teď vypadá jako odvozená, kdežto naše jako původní.
Před pětapadesáti milióny lety nevládly na Zemi špatné časy. Vlivem globálního oteplování byla velká část naší planety pokrytá džunglí. Deštné lesy rostly dokonce i na území dnešní Aljašky. Většina neptačích skupin dinosaurů vymřela. Objevila se spousta nových možností, jak se uživit, čehož využívaly nově vznikající druhy obratlovců a zejména savců, kteří dlouho hráli druhé housle. Byla mezi nimi i potvora, již nyní popsala v časopise Nature skupina vědců, vedená Xijunem Ni z Ústavu paleontologie obratlovců a paleoantropologie v Pekingu.
Vědci tvora pojmenovali Archicebus achilles. Rodové jméno je složenina z řeckého arché, což znamená počátek, a cebus, což prý znamená opice s dlouhým ocasem. Druhové jméno odkazuje na bájného héroa Achila. Ten byl nezranitelný, kromě jednoho místa na patě, za níž ho držela jeho matka Thetis při koupeli v řece Styx. Kostra Archicebula má rovněž unikátní patu. Fosilii našel poblíž města Ťing-čou, které leží na břehu Modré řeky v provincii Chu-pej, už před deseti lety jeden místní zemědělec. Popsána byla ale až teď.
Větší než myš
Nejspíš to bude i tím, že zkamenělina je křehká. Kosti jsou ve dvou břidlicových plátech. Aby se při podrobnému průzkumu nerozpadly na prach, bylo potřeba poslat exponát do zobrazovacího centra ve francouzském Grenoblu. Pomocí tamních přístrojů se vědcům podařilo popsat jejich tvar, aniž by museli do břidlic zasahovat.
Archicebus Achilles bylo drobné zvířátko. Bez ocasu měřilo jen sedmdesát jedna milimetrů. S casem pak něco přes sto třicet. Jeho hmotnost zaživa odhadují vědci na dvacet až třicet gramů. To je přibližně stejně jako současný nejdrobnější lemur maki nejmenší. Pro srovnání: asi dvacet gramů váží běžná laboratorní myš.
Archicebus měl drobné a ostré zuby, z čehož vědci usuzují, že se nejspíš živil hmyzem a dalšími členovci. Žil nejspíš v korunách stromů. Dlouhý ocas mu mohl sloužit jako vahadlo při skocích z větve na větev.
Jsme živé fosilie?
Dochovaly se i kosti chodidla a nohy Archiceba. Jejich uspořádání prozrazuje ledacos zajímavého o lidském evolučním stromu. Nový druh je nejstarší známý člen skupiny takzvaných vyšších primátů. Ta se brzo po svém vzniku rozdělila na dvě úspěšné větve. Každá z nich měla odlišného předka. Jedna větev je naše vlastní příbuzenstvo a druhá příbuzenstvo nártounů. Archicebus achilles žil krátce po té, co se obě linie oddělily. Spadá sice spíš do nártouní linie, jeho pata ale daleko víc připomíná naši vlastní.
To znamená, že anatomie nártounů je odvozená, kdežto naše odráží původní stav. Patní kost dnešních nártounů je jejich vlastní novinka, která vznikla na cestě od Archiceba. Potvrzují to i malé oči nové zkameněliny. Ty jsou rovněž běžnější v evoluční linii vedoucí k nám. Poslední a zároveň nejpádnější důkaz jsou výsledky statistické analýzy, v níž vědci počítali s více než tisícovkou anatomických znaků celkem 157 druhů savců. Nezbývá nám, než se s vlastní zaostalostí smířit.
