Předkové trojice pěkně nechutných lidských parazitů cizopasili v tělech ptáků. Pak se rozhodli změnit hostitele. Nikdo neví, proč to udělali.
Infekce nějakou parazitickou hlísticí je jedna z nejhorších památek, jaké si můžete přivézt z výletu do tropů. Zvlášť nepříjemné jsou tři druhy. První je vlasovec oční, který žije ve spojivkovém vaku v oku. Druhý je vlasovec mízní, jež ucpává mízní cévy a způsobuje sloní nemoc, elefantiázu. Stejnou nemoc způsobuje i další jeho blízký příbuzný, který nemá české jméno, Brugia malayi. Tato tři roztomilá zvířátka ztrpčují život přibližně 170 milionům obyvatel naší planety. Lidé žijí s parazitickými červy už od nepaměti.
Často se dokonce spekuluje, že had obtáčející hůl na symbolu lékařského řemesla není had, nýbrž hlístice. Z evolučního pohledu by ale náš vztah s některými parazitickými červy mohl být celkem mladý.
Skupina vědců v čele s Alexandrem Suhem z univerzity v Uppsale tvrdí, že předkové původců sloní nemoci ještě před pětadvaceti až dvaadvaceti miliony let napadali místo lidí ptáky. Předkové vlasovce Loa loa měli ptačího hostitele dokonce ještě o něco dřív - někdy před dvaceti až sedmnácti miliony let.
Sobecký kód
Náš druh je samozřejmě o dost mladší. Nejstarší lidské pozůstatky pocházejí z doby před dvěma sty tisíci lety, takže hlístice pravděpodobně z ptáků přešly na některého našeho vzdáleného předka. Muselo to pro ně být obtížné, poněvadž ptačí tělo je jiné než savčí. Suh a spol. našli v genomu sedmi skupin tropických ptáků takzvané skákavé geny, které nade vši pochybnost pocházejí z genomu předků dnešních lidských parazitů.
Jako skákavé geny se označují úseky DNA, které se čas od času zkopírují uvnitř genomu z jednoho místa na druhé. Někdy mohou překročit i hranici mezi druhy. Mezi parazitem a jeho hostitelem se to stává často, poněvadž vztah takových druhů je většinou z definice velmi intimní. Skákavé geny většinou nedělají nic užitečného. Je to sobecký kód, který se jen tak veze. V našem vlastním genomu je takové příživnické DNA víc než čtyřicet procent.
Mladé manželství
Mezi ptáky, jejichž předkové asi hostili příbuzné dnešních lidských parazitů, patří podle výsledků výzkumu zveřejněných v časopise Nature Communications například papoušci, zoborožci nebo kolibříci. Proč se hlístice rozhodly změnit autobus, můžeme jen spekulovat. Pro parazita je většinou přílišná specializace nevýhodná. Když se zaměří jen na jednoho hostitele, stává se na něm závislým. Pokud hostitel vyhyne, končí cizopasník spolu s ním.
Naše relativně krátká společná historie s trojicí parazitických druhů by mohla ledacos vysvětlit. Dlouhé soužití parazita a jeho hostitele vede často - i když ne zdaleka vždycky - k uklidnění vztahů. Z původních nepřátel se dokonce mohou stát nerozluční spojenci, kteří jeden bez druhého nepřežijí.
Infekce vlasovci a Brugií by mohla mít tak drastické projevy, jaké má, protože náš vztah s těmito tvory začal teprve nedávno. Hlístice jsou početná skupina živočichů, možná i nejpočetnější ze všech.
Není proto divu, že jsou mezi nimi i další lidští parazité. Onemocnění způsobené jinými druhy hlístic, například škrkavkami nebo roupy, jsou však daleko mírnější než projevy infekce vlasovci nebo Brugií.
