Děsivé proroctví
Z lidí se stávají roboti, nelze zapomínat na lidskost

Tempo diktované vědou a technikou je čím dál tím zběsilejší a jeho rychlost plodí kulturní krizi. Lidé se snaží optimalizovat každý proces a zapomínají, že informace nejsou totéž co vědění a že vědění nutně neznamená moudrost. Technologové usilují o prodloužení lidských životů, ale pamatují vůbec na to, za jakým účelem? ptá se na webu Quartz bývalý spolupracovník Facebooku, Googlu i bývalého prezidenta Baracka Obamy Scott Hartley.

Aby bylo jasno, věda je krásná a důležitá a uvádí naši existenci do souvislostí. Vědecké bádání odemyká pravdy vesmíru a hodnota titulů STEM (science, technology, engineering and mathematics - věda, technologie, inženýrství a matematika) je nezpochybnitelná. S tím, jak lidstvo usiluje o dokonalé ovládnutí strojů, však zapomíná na základy toho, co znamená být člověkem.

Neměli bychom se bát technologií, pouze naší náklonnosti ke ztrátě lidskosti. Automatizace není ničím novým a dovoluje nám zabývat se méně rutinními činnostmi. Přesto je schopnost aplikace znalostí ze světa strojů na svět lidí - tedy "měkké dovednosti" (soft skills) - přehlížena. Budoucí profese však budou zaměřené na lidi více, nikoli méně.

Zatímco se učíme měřit a třídit data, musíme se také znovu naučit, jak být lidmi. Zde jsou čtyři lidské činnosti, které mohou v životech nahradit ty mechanické.

Jak se zpátky stát člověkem

Tou první je četba, speciálně o dějinách lidstva, byť v podobě beletrie. Přenáší nás do jiných míst a časů a nutí nás vnímat světy, které jsou mimo náš dosah. Ty jedince, které děsí bouřlivé události současného světa, může upokojit vědomí jejich opakování. A ty, kteří upírají své myšlenky do budoucnosti, může znalost minulých pochybení namířit správným směrem.

Další takovou činností je manuální tvorba. Zkuste se ponořit do malby za poslechu klasických jazzových melodií. Nebo si pořiďte skicák a sadu pastelek, vydejte se bez mobilu do parku a nakreslete, co vidíte. Hartley se ve snaze odtrhnout se od počítače rozhodl zkonstruovat vlastníma rukama kytaru. Vyžádalo si to přes sto hodin obrovského soustředění, ale výsledkem je hluboké porozumění a nevýslovné potěšení ze sestavení hudebního nástroje.

Ztraceným uměním je rovněž schopnost poslouchat ostatní. Lidé si dnes pletou výlevy na Twitteru o 140 znacích s diskusemi. Zběžně prolétnou články na internetu, aby potom mohli říct: "Ano, četl jsem o tom." Tuto praxi může změnit například členství v knižním klubu. Potkáte se zde s lidmi z různých prostředí a budete nuceni zvážit interpretace a názory druhých. Pokuste se do rozhovorů vstupovat s otevřenou myslí, více poslouchat a méně se hádat.

Takové otevřenosti nás mohou naučit rozhovory z úplně cizími lidmi. Někdy k jejich navázání stačí něco tak jednoduchého jako úsměv, avšak neplánovaný moment, při němž se vystavíme neznámému, může prověřit naše postoje. Když sedíme v tichosti, posuzujeme druhé a vytváříme si o nich předsudky. Když spolu mluvíme, učíme se otevřenosti tím, že uznáme nepřesnosti v našich soudech.

Jednoho letního večera v Pensylvánii autora tohoto materiálu k sobě na verandu přizval stařík, veterán z druhé světové války. Vzpomínal na to, jak u holiče v Itálii vyměňoval cigarety za ostříhání. Nakonec skončili u válek v Afghánistánu a Iráku a vojenské služby a politiky. Ale místo aby si Hartley nervózně mnul ruce a ignoroval jeho názory, seděl a poslouchal.