Po Tunisku a Egyptu se bouří Libye, Bahrajn a Jemen. Novým jevem je to, že se arabská revolta šíří do bohatých zemí. Bohatství na jednoho obyvatele Bahrajnu je totéž jako ve Francii. Měřeno hrubým vnitřním produktem přesahuje libyjské bohatství Turecka, či dokonce Rumunska nebo Brazílie. Libye je dvakrát bohatší než Tunisko, napsal francouzský deník Le Figaro.
Příklady Libye, Jemenu a Bahrajnu názorně ukazují dominový efekt, který otřásá arabským světem a možná celým arabskomuslimským světem v novém historickém období. Tuto změnu lze vysvětlit rostoucím a postupně i neúnosným rozporem mezi ekonomickým rozvojem, který všude vede k modernímu životnímu stylu, a zachováváním zastaralých politických režimů, nejčastěji ztělesňovaných stárnoucími šéfy států, kteří se vyznačují neuvěřitelnou setrvačností.
Nejvýsměšnější je příklad Muammara Kaddáfího, který je u moci přes 40 let. Na rozdíl od sousedů se libyjský politický režim nesnaží prezentovat jako demokratický. Místo voleb pořádaných na oko je tu tradiční správa nahrazena takzvanou přímou vládou lidu.
Místo politických stran sloužících jako alibi pro jednu jedinou stranu v Tunisku a v Egyptě Kaddáfí všechny strany zrušil. Zákon číslo 71 stanoví trest smrti pro všechny, kdo by volali po vytváření skupin nebo organizací zakázaných zákonem.
Libyjská společnost je zcela v sevření lidových výborů, které systém kontrolují, ale které zároveň odpovídají potřebám této společnosti. Není to jen síla a brutalita, které řídí zemi. V případě potřeby lidové výbory obyvatelstvu pomáhají, pokud jde o peníze, ubytování či přístup k veřejným službám.
Stejně jako v jiných zemích se režim drží díky existenci sociálního paktu, který společnost sdílí. Obyvatelstvo těží z mimořádných ropných zisků Libye, které umožnily nesporný společenský pokrok.
Libye, která byla v 50. letech velmi chudá, je nyní nejbohatší zemí Afriky. Ropa umožnila rozvoj školství, dala lidem bydlení a pro všechny zdravotní služby téměř zdarma. Libyjské obyvatelstvo je náhle vzdělané.
Postavení žen je záviděníhodné: zákon jim zaručuje rovnoprávnost a zakazuje polygamii. Přístup na internet je omezený, ale otevřenost vůči světu, zejména vůči bezprostředním sousedům, je zajištěna významnou migrací za prací.
Libye se tedy hluboce změnila. Je tu vzdělání, přístup k informacím a především nízký průměrný věk populace zasažené ze 30 procent nezaměstnaností či takzvaně pracující ve státním sektoru vykupujícím sociální mír.
Změnil se však také přístup k informacím. Al-Džazíra, mobilní telefony a sociální sítě na internetu tvoří prvky e-revoluce, která v Libyi rovněž probíhá. Velká změna tkví v demografii: z více než 80 procent je tu mladé a městské obyvatelstvo.
Vzbouření v Libyi je tedy vyjádřením roztržky s "paktem Zelené knihy", abychom použili titul slavného díla Muammara Kaddáfího, které před více než 30 lety položilo ideologické základy originálního režimu. Demonstranti v Benghází pálí symboly, portréty Kaddáfího, ale i odkazy na jeho Zelenou knihu.
Příklad dvou sousedů, Tuniska a Egypta, udělal ostatní. Arabský svět si uvědomil, že není nezbytně odsouzen k archaickým a totalitním režimům, v jejichž čele stojí vůdci z doby dekolonizace. Je to konec arabské výjimky, podle níž neměly vzdělané společnosti přístup k demokracii.
