Nejpozději od letošního 28. ledna, kdy se v Káhiře sešlo na masové demonstraci několik set tisíc lidí volajících po odstoupení egyptského prezidenta a po demokratických reformách, bylo jasné, že "faraonova" éra skončila.
Jeho čas se naplnil a západní svět se začal připravovat na Egypt a Arábii bez Mubaraka. A vedle zákulisních jednání, v nichž hraje bezesporu první housle Mubarakův dlouholetý spojenec, tedy USA, se začalo horečně spekulovat, kdo usedne na jím uvolněné křeslo hlavy státu.
Kdo ho tedy nahradí? Nejčastěji padají následující jména. Světu už dobře známý šéf egyptské přechodné vlády a bývalý šéf tajné služby Umar Sulajmán, Mubarakův důvěrník, jenž by kolem sebe mohl shromáždit umírněnou opozici. Má skvělé kontakty se Spojenými státy, Izraelem, Palestinci. Sulajmán může sehrát i ústřední roli, pokud moc převezme více či méně armáda.
Kariérní diplomat, někdejší šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii a nositel Nobelovy ceny míru Muhammad Baradej se vrátil domů, aby stanul v čele protestů. Stal se jejich tváří, ale mnoho Egypťanů ho považuje jen za přechodnou figuru.
S myšlenkou na vládnutí Egyptu si hraje i Amr Músá, generální tajemník Ligy arabských států. Zmiňuje se také jméno Ajmána Núra, právníka a významného zástupce liberální opozice. Mubarak ho nechal uvěznit, když před šesti lety kandidoval na prezidenta.
Šance má rovněž populární vrchní velitel armády, polní maršál Muhammad Tantáví. Ostatně, vojáci v čele země mají v Egyptě tradici. Může to být ale úplně jiné jméno, Arábie je od začátku tuniské revolty plná překvapení a skuteční i domnělí západní experti v uplynulých dnech jen s údivem zírají.
"S Mubarakem je konec. Teď je moc v rukou armády. Nynější režim podporují ti, kdo tvrdí, že Mubarakovi nástupci budou ještě horší," říká arabistka Lucie Rýzová, jež nyní žije v Egyptě. Požadavky demonstrantů jsou podle ní středostavovské a chudina prý tuší, že by se jejich splněním pro ni mnoho nezměnilo.
"V Egyptě se teď svým způsobem bojuje o Arábii," dodává arabista Šaríf Bahbúh. "Co bude v Egyptě, bude i v jiných arabských zemích," odhaduje Bahbúh. Obavy z vlivného Muslimského bratrstva, respektive z růstu islamismu v zemi na Nilu, nejsou namístě, míní Bahbúh. Stejně jako jiní arabští intelektuálové podporuje demokratický islám.
I sám Mubarak už dávno přenechal muslimským bratřím, islamistům, volné společenské pole. Bratrstvo založené roku 1928 je sice oficiálně zakázáno, ale může provozovat četné aktivity, pokud neusiluje o politickou moc. Jestliže ano, státní aparát tvrdě udeří.
Zapojení umírněných islamistů do budoucích mocenských struktur Egypta považují mnozí experti za nevyhnutelné, ba užitečné, byť nikoli bez rizika.
Pokud jde o příští vládu, občas se nyní skloňují tři její možné modely: turecký (relativně demokratický, sekulární režim z části bývalých islamistů), íránský (režim ajatolláhů) a barmský (zemi s čerstvě demokratickou maskou ovládají vojáci). Netřeba zdůrazňovat, že nejen pro Západ, třeba ale rozhodně i pro zemi samu by byl nejlepší prvně uvedený.
Západ sleduje revoluci v Egyptě jako uhranutý. Postavit se otevřeně na něčí stranu nechce dlouho nikdo. Mubarak platí za garanta stability v regionu. Prezident prodává úspěšně svůj režim jako baštu proti islamismu: "Buď já, nebo islamisté." A z těch má (nejen) Západ strach. Izrael by v Mubarakovi ztratil svého nejlepšího arabského přítele.
Ani Bílý dům zprvu nechce, alespoň ne veřejně, hodit svého dlouholetého spojence přes palubu. Metamorfóza prezidenta USA Baracka Obamy z politického mesiáše v reálného politika zažívá svůj vrchol. V zákulisí se ale horečně jedná a podle amerického tisku Obama už připravuje Mubarakovo sesazení. Snad kromě nového viceprezidenta Umara Sulajmána nezná ve Washingtonu nikdo dobře ty, kdo by mohli po Mubarakovi převzít dlouhodoběji kormidlo.
